Moje reportérská tečka: s dětmi dolů do „už uzavřené historie“

S dětmi jsme se vydali navštívit Ostravu – cílem cesty byl běžecký závod, který startoval před radnicí, ale hlavně jsme chtěli vidět už uzavřenou historii dolů na vlastní oči. Zamířili jsme do Hornického muzea Landek Park (historický Důl Anselm), kde vás do podzemí spustí původní těžní klecí. Zásadní na prohlídce je, že ji vedou průvodci, kteří byli sami horníky – a ta autenticita je znát v každé větě.

Dýchla tak na nás atmosféra, jak to zhruba vypadalo v dolech doopravdy. Průvodci se s vámi dělí o vlastní zážitky i historické souvislosti – je to de facto takový skanzen hornictví, který ale může existovat jen určitou dobu: nové hornické příběhy se už psát nebudou. Celý okruh trvá zhruba dvě hodiny a člověk za tu dobu projde sfárání, podzemní chodby i expozici báňského záchranářství.

Z prohlíkdy hornického muzea Landek Park (historický Důl Anselm). Foto: Dana Kinclová

Co bude po zavření dolů

Nespokojenost a únava z konce jedné profese byla slyšet v každé větě. Když přišla řeč na to, co bude dál, odpověď byla praktická, bez velkých frází: někteří mají pokračovat u sanací a údržby dolů, jiní „spadnou“ pod služby města Ostravy, dodal průvodce. Po ukončení těžby má technická likvidace Dolu ČSM trvat přibližně tři roky a OKD si na ni má ponechat zhruba 600 pracovníků.

Do toho se vracely vzpomínky – i ty chmurné: na kolegy, kteří zemřeli při tragických událostech v práci, nebo později podlehli rakovině či jiné zákeřné nemoci. Expozicí báňského záchranářství nás provázel třiaosmdesátiletý Pavel Sisr, dobrovolný báňský záchranář a horník. „Když jsem viděl to neštěstí – čtyřicet mrtvých – uvědomil jsem si, že na záchranářství nemám. Nezvládl jsem to a upustil jsem od toho, ten pocit nikomu nepřeji,“ říká. A pokračuje i osobní tečkou: „Takového věku se dožilo málo mých kolegů. Za to vděčím především mé ženě, která mi pohrozila rozlukou – a já přestal pít a kouřit.“

Horníci se totiž po práci uměli i bavit a hýřit – jejich platy byly svého času několikanásobně vyšší než průměrná mzda.

Uhlí jako suvenýr. Foto: Dana Kinclová

Na konci prohlídky člověk vystoupí zpátky do běžného dne – a u pokladny narazí na paradox, který mluví sám za sebe. Uhlí se tu prodává jako suvenýr, už ne jako komodita. Malý černý kousek v sáčku připomíná, že to, co desítky let živilo region, se dnes mění v muzeální exponát a vzkaz minulosti.

Konec uhlí v Česku beru jako správný krok

Energetika i technologie jsou dnes už jinde. Když ale poslouchám osobní stesky průvodce, je v tom slyšet i něco víc než jen nostalgie – spíš únava z konce éry a obava, co bude s lidmi a regionem dál.

A chtěl by se vlastně někdo vracet do „století páry“? Nehledě na nižší účinnost a hlavně na cenu, kterou by za to znovu platilo Ostravsko – hustou pokličkou smogu a horší kvalitou života? Právě proto dává směr od uhlí smysl. Není jednoduchý a zpočátku nebyl ani levný, ale budoucnost vede tudy.

Ostatně i donedávna „low-costový“ producent a uhelný premiant, Čína, masivně dekarbonizuje. Zároveň je světovým lídrem v instalaci solárních panelů a větrných elektráren a právě tyhle zdroje dnes pokrývají téměř veškerý aktuální nárůst poptávky po elektřině. A to je pro mě důležitý signál: nejde o návrat zpátky, ale o proměnu, kterou už rozjel celý svět – jen je potřeba, aby byla pro dotčené regiony co nejférovější.

To ale neznamená mávnout rukou nad lidmi, kteří v dolech strávili celý život. Pokud má být tahle tečka fér, musí za ní být i pokračování: rekvalifikace, práce v regionu a jistota, že Ostravsko nebude platit cenu za změnu samo. Zdař Bůh.