Do vrcholné české politiky už téma odsunu sudetských Němců naštěstí nepatří. Přesto se tam ocitlo a výsledek vypadá přesně tak, jak to vypadá, když se historická bolest použije jako volební palivo: naprosto odpudivě.

Od chvíle, kdy Pražský hrad zveřejnil SMS zprávy odeslané v noci z 26. na 27. ledna hradnímu poradci, se česká politika ocitla v ostrém střetu, který má konkrétní a nepřehlédnutelný důvod. Ministr zahraničí Petr Macinka nevybíravě tlačil na Hrad, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem. Je přitom zřejmé, že jde o člověka, který je na tuto roli z mnoha důvodů naprosto nepřijatelný. 

Kdo kdy vstoupil do koalice s Andrejem Babišem, ví, že nejde o partnerství, ale o přežití. Babiš se v koalicích nechová jako vyjednavač, ale jako predátor. Své spojence si postupně ochočí, oslabí a nakonec spotřebuje. První dějství tohoto předvídatelného dramatu jsme viděli už při skládání vlády. Teď, když je kabinet jmenován, přichází dějství druhé. Nejde přitom ani tak o promyšlený plán, jako spíš o instinktivní improvizaci v reakci na vznikající problémy. Výsledek je ale stejný: koaliční partneři ztrácejí tvář před vlastními voliči alarmujícím tempem. A přesně to v posledních dvou týdnech sledujeme na dvou případech, které budou pro další vývoj vlády určující.

Hned po volbách se rozběhla otevřená koaliční jednání mezi ANO, SPD a Motoristy. Babišovi partneři byli natolik hladoví a netaktičtí, že vyjednávání o vládě probíhalo téměř v přímém přenosu a veřejnost se u toho mohla chvíli dobře bavit. Po pár dnech ale předseda hnutí ANO svým partnerům v boji proti cenzuře raději vysvětlil, že mlčení je základ. Od té doby jsme odkázáni spíš na zákulisní drby a úniky.

Volby skončily, vláda prohrála a opozice vyhrála. Nelze to zaobalit do složitějších formulací. Když se ale podíváme pod kapotu čísel, uvidíme zajímavý detail: vládní strany si udržely zhruba stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. Jen se trochu přeskládaly mezi sebou. Opozice, zejména ANO, naopak tentokrát spolehlivě sjednotila ty, kteří vládním stranám nefandili už mnoho let.

Ústavní soud ve středu rozhodl. Kandidátky SPD a Stačilo! zůstávají ve hře, platí pro ně pětiprocentní hranice. Obě formace jsou samozřejmě klasické, byť skryté koaliční subjekty než samostatné strany – SPD s přívěsky tří dalších partají, Stačilo! jako schránka pro komunisty, fierlingerovským duchem prodchnuté trosky SOCDEM a radikální nacionální levici. Soud raději připomněl, že soutěž politických sil v demokracii se nemá omezovat. Asi dobře. Pár dní před volbami by zákaz způsobil poprask větší než samotné Stačilo!.

Prezident Petr Pavel zatím vystupuje jako učebnicový ústavní prezident. Nehází vládě klacky pod nohy, nezasahuje do její každodenní práce, nevytváří politické krize. Dodržuje ústavu – a co je možná důležitější – respektuje i ústavní zvyklosti. A právě tím u mnoha lidí vznikl dojem, že máme v čele státu někoho, kdo chápe svoji roli nikoli jako aktivního hráče, ale jako stabilní kotvu.