Byrokracie není hlavní problém, potřebujeme příběhy, říká start-upista Kuchyňa

Na úvod možná banální otázka – co je to vlastně startup?
Vůbec ne banální. Pokud má vzniknout tzv. startupový zákon, musíme vědět, co startup vůbec je. Byznysově se říká, že jde o inovativní firmu s potenciálem rychlého růstu a vyšším rizikem. Ale právně to není tak jednoduché, museli bychom stanovit i věk nebo velikost firmy. A tam narážíme.

Zároveň nelze nastavit jeden limit pro všechny. Postavit aplikaci zvládnete za pár měsíců, ale vyvinout zdravotnický prostředek trvá roky kvůli regulaci. Jeden věkový limit by tak některé zvýhodnil a jiné znevýhodnil.

Definovat startup tak, aby to dávalo smysl pro celý ekosystém, je podle mě nemožné. Navíc jsme v Česku, takže kdybychom řekli, že startup je malá firma mladší pěti let, velké korporace si založí dceřiné společnosti a budou čerpat výhody. A když nastavíme přísnější podmínky, zase tím poškodíme úspěšné startupy, které už mají větší investory.

Proto si myslím, že největším úskalím jakéhokoliv startupového zákona je právě samotná definice. Ta nesmí trestat úspěch, ale zároveň zabránit zneužívání výhod.

Často se mluví o tom, že startupy brzdí byrokracie. Je to skutečně tak?
Nemyslím si. Dnes založíte firmu za pár minut u notáře a druhý den ji máte zapsanou v rejstříku. Přehnaná byrokracie u nás není. Jako zdravotnický startup samozřejmě musíme projít certifikací, ale to je správně, protože jde o zdraví pacientů.

Ještě jsem nenarazil na nikoho, kdo by měl opravdu dobrý nápad a nerealizoval ho jen kvůli byrokratickým překážkám.

Tak v čem vidíte hlavní problém českých startupů?
Podle mě v mentalitě. Chybí nám podnikatelský mindset. Máme stejně chytré lidi jako jinde v Evropě, ale méně z nich se rozhodne jít vlastní cestou. Je jednodušší se nechat zaměstnat a často nás k tomu vede už školství, které nás na podnikání vůbec nepřipravuje.

Děti by měly zkoušet projektové práce, týmové úkoly, učit se nést odpovědnost. Aby bylo podnikání přirozenou volbou, ne skokem do neznáma.

V poslední době se hodně mluvilo o zaměstnaneckých akciích – ESOPech. Jak to vnímáte?
ESOP je skvělý nástroj, ale není to spása všeho. Je to forma odměny a motivace, má pomáhat udržet klíčové lidi dlouhodobě, aby měli stejný zájem jako zakladatel. Nemá sloužit jen jako náhrada za nižší plat. Primární motivace je, že zaměstnanec má úplně stejný zájem jako mám já na té věci pracovat, zvyšovat její hodnotu a nenechá se přetáhnout za deset tisíc měsíčně navíc od konkurence, protože tady má podíl ve firmě.

Dříve nabízely startupy flexibilitu, zajímavé projekty, jinou kulturu. Jenže korporáty se poučily, přebraly to a dnes umí nabídnout totéž, a navíc nabízí také větší jistotu. Startupy tak musí hledat nové způsoby, jak být atraktivní.

Změna v zákoně o ESOPech byla správná a přesunula okamžik zdanění až na chvíli, kdy zaměstnanec podíl skutečně zpeněží. Jen bychom se měli vyhnout zbytečné byrokracii, například povinnému hlášení na finanční úřad do 30 dnů. To je podle mě úplně zbytečné.

Mluvíte často o mentalitě. V čem se podle vás liší Češi od západní Evropy?
Příklady táhnou. U nás jich ale moc není. Mimo startupovou komunitu většina lidí ani neví, kdo jsou čeští investoři do startupů. O úspěších se prostě málo píše, nejsou vidět. Druhá věc je, že lidé u nás mají v sobě takovou pohodlnost. Nechat se po škole zaměstnat by podle mě měl každý zakladatel startupu, protože se díky tomu dá hodně naučit předtím, než vstoupí do podnikatelského světa. Ale často se lidé nechají zaměstnat a zpohodlní. 

Mít startup je opravdu činnost 24/7 po dobu nějakých pěti, šesti prvních let a ustát to není vůbec jednoduché. A když to ustojíte, musíte mít sílu na to předat jednotlivé zodpovědnosti dál a delegovat. Založit a řídit úspěšný startup je opravdu mentálně náročné. A myslím si, že na to ty lidi nejsou často připraveni. Oni to na začátku zkusí a pak stejně utečou zpátky do pohodlí, protože to pohodlí je nám lidem blízké. Chybí zde podnikatelská mentalita, dnešní nastupující generace už má tu šanci.

Myslíte, že se situace v čase zlepšuje?
Posouvala se, ale mám pocit, že jsme teď spíš ve stagnaci. Zájem lidí o startupy tu byl obrovský, ale chybí nové inspirativní osobnosti, které by další motivovaly. Ty velké příběhy se už vyčerpaly. Když se podívám kolem sebe, vzniká spousta různých asociací, iniciativ a „founders clubů“, ale skutečná změna často chybí. Potřebujeme méně řečí a víc skutečných příběhů, které inspirují ostatní.

Možná k tomu přispívá i český strach ze selhání. Souhlasíte?
Rozhodně. U nás je „neúspěch“ pořád stigma. Ve Spojených státech se bere jako součást cesty, u nás znamená selhání rovná se průšvih. Ale oslavovat samotný pád taky nedává smysl. Selhání je špatně, ale je v pořádku, pokud se z něj poučíte a příště to uděláte lépe. To bychom měli vnímat jako pozitivní vlastnost.

A kde podle vás ten strach ze selhání vzniká?
Ve škole a v rodině. Od první třídy jsme trestáni za chyby. Dostaneme pětku, poznámku, někdy i trest doma. Nikdo se neptá, proč se to nepovedlo, všichni řeší jen výsledek.

Děti se tak naučí, že chyba je ostuda. A když v tom vyrůstají deset let, těžko se to v dospělosti přepne. A pak se divíme, že se bojí podnikat. Jenže pokud se bojíte selhání, těžko uspějete v prostředí, které je z principu rizikové.