DRBNA HISTORIČKA: Historie kina ve Frýdku-Místku. I o biograf se “Mistečoni” málem poprali s Němci

První pohyblivé obrázky představili bratři Lumiérové v Paříži roku 1895. Z řeckého slova kinema pro pohyb je také odvozen současný název kino. První diváci v českých zemích na zábavu budoucnosti nemuseli dlouho čekat. Zástupci společnosti Lumiérů poprvé promítali v Karlových Varech již v roce 1896.

S přesuny první kina počítala, jelikož šlo řadu let o putovní zábavu. První specializovanou budovou na filmové projekce se stal sál U Modré Štiky v Praze, kde se velkému úspěchu  se svými projekčními show těšil Viktor Ponrepo. 

Do specializovaných budov se kina přesunovala jen postupně, k nejstarším stále funkčním v Evropě patří pražská Lucerna provozovaná Havlovými (předci pozdějšího prezidenta Václava Havla), jenž je využívána od roku 1909.

Podobný scénář se odehrál i na moravskoslezském pomezí ve Frýdku-Místku. Od roku 1910 se odehrávaly pravidelné projekce v Německém domě. Jak název napovídá, jednalo se o centrum německého kulturního života. Ve městě však probíhal poměrně vyhrocený nacionalistický konflikt mezi českou většinou a ekonomicky silnou německou menšinou. Každodenní vztahy nejspíše nebyly nijak drastické, ale v dochovaném tisku byla na rétorické úrovni vedena mezi oběma národnostmi intenzivní válka, zejména o kulturní instituce jakými byli školy nebo právě kino.

V druhé polovině 20. let, charakteristické bohatým kulturním životem hnaným optimismem po konci první světové války, se české vedení města rozhodlo vybudovat moderní kino a přesunout tak centrum pohyblivých obrázků z Německého domu.

Kinematografie tou dobou procházela revolucí zvukového filmu. Pro srovnání, první zvuková aparatura umožňující promítat nejen němé filmy byla nainstalována na Moravě v Olomouci roku 1930 v tamějším kině Central.

Budoucí místecké kino Vlast podle dochovaných pramenů během prvních projekcí počítalo s němým filmem. To však neznamená, že by v sále panovalo hromové ticho. Jeviště bylo opatřeno stavebně upraveným výklenkem pro hudbu, tím se však myslela živá produkce. Podle dochovaných letáků víme, že zde projekci doprovázela například vojenská hudba 8. pěšího pluku “Slezského”.

Místní tisk o první projekci informoval poprvé na Silvestra roku 1927. Návštěva biografu měla být komplexním zážitkem. Zatímco během projektování stavby místečtí zastupitelé v čele s dlouholetým starostou Vincencem Procházkou počítali s fungováním muzea a knihovny v budově kina, uplatnil se zde mnohem více bufet, jenž byl také významnou součástí projektové dokumentace.

Ačkoliv ke kinu se přistupovalo s velkým nadšením a od kopnutí do země nová budova po třičtvrtě roce již stála, nevyhnuly se jí dílčí stavební neduhy. Alespoň o nich informuje kolaudační protokol z roku 1930.

“Sklepní betonové zdivo a dlažba propouští vodu; příčky v bytě p. Želibora mají značné trhliny; dveře v bytě p. Dreschera, vedoucí do pokoje, nelze vůbec zavříti, jelikož jsou seschlé a sborcené; většina oken se viklá u některých schází částečně kování, které vypadlo, jsouc nedostatečně upevněno; pavlač v předním traktu budovy postrádá odvodnění a je proto vodou promáčená; nutno opraviti krytinu poblíž hřebene, kde místy jsou spáry, skrz něž se svítí,” píše se v dochovaných archivech na něž upozornil historik Tomáš Adamec.

Zároveň nikomu nevadilo, že tehdejší sál pro 650 lidí (dnešní kapacita je při tom jen 229 míst) několik let navštěvovali diváci bez platné kolaudace, doba se změnila, ale místecké kino stále stojí.