Ostrava se stala místem poprav. Odsouzen k smrti zde byl první odbojář
Když uprostřed léta vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, zvedla se stavidla 1. světové války. Z multinárodnostního státu symbolizovaného starým císařem Františkem Josefem se z domova českého národa stal jeho žalář. První odbojáři za kritiku státu zaplatili v časech války životem.
Politické popravy si dnes spojujeme s komunistickým a nacistickým režimem, pro které se jednalo o standardní nástroj udržování své politické moci. Obě totality popravily řadu členů tzv. II. a III. odboje. Ačkoliv vládnoucí režim Rakouska-Uherska za totalitní rozhodně nepovažujeme, v časech první světové války se proti němu rovněž ustanovil odboj i se svými tragickými oběťmi na životech.
Role habsburského mocnářství ve světovém konfliktu nemohla mezi obyvatelstvem dopadnout na úrodnou půdu už kvůli multinárodnostní povaze celého soustátí. Malé národy uvnitř jeho hranic soupeřily především mezi sebou o nejlepší postavení v rámci celku. Ač i zde bujel radikální nacionalismus, za hranice říše se národovci dívat nepotřebovali a ani nechtěli.
Jenže po porážce Habsburků ve válce s Pruskem a vzniku Německého císařství se dostal stát do vleku velkého Německa, které neustále žádalo své místo na slunci a svůj životní prostor.
Do toho se přimíchaly nešťastné události kolem atentátu na rakouského následníka trůnu v Sarajevu a vojáci Rakouska-Uherska už mašírovali na srbskou frontu. Češi (a podobně i obyvatelé rakouské říše jiných národností) však o válku nestáli a povětšinou ani nechápali její smysl. Byli zvyklí se proti císaři spíše vymezovat a prosazovat národní zájmy. Nyní aby za něj položili život někde na Balkáně? To bylo mimo zájem jakékoliv české politické strany.
Někde v těchto pozicích se začal rodit 1. odboj, který zpochybňoval legitimitu rakouské vlády. Idea T. G. Masaryka se založením Československa byla v roce 1914 teprve v plenkách, bez jakýchkoliv reálných možností k jejímu uskutečnění. Umírat na frontě se však Čechům nechtělo, nehledě na samostatný stát,
Jsme Rakušany, císař nás volá!
Máme se na smrt nechat hnát
a sami vraždit! Proč? Nevíme zhola!
Pánům se zachtělo vojáčky hrát!
Nevědí ani
takoví páni,
co chuďas sám v životě snáší běd,
když za ně v boji
ztratí nohu svoji
a když mu za ní dají – flašinet!
Napsal do satirické básně Slavomír Kratochvíl, úředník a sokol z Přerova. Jeho slova dobře vystihují českou perspektivu boje za Rakousko, který mu byl vzdálený a jediným ziskem pro něho mohl být onen flašinet. Tím narážel na snahy válečných invalidů živit se potulným hraním na tento hudební nástroj.
Žádostí o zřízení této živnosti jsou plné archivní fondy, nicméně zpravidla úřední moc povolení ani neudělila.
Kratochvíl báseň šířil pomocí letáků, a to neuniklo pozornosti bezpečnostních složek státní moci. Ačkoliv nebyl vojákem, vojenský soud ho odsoudil k trestu smrti za vlastizradu a v Moravské Ostravě byl 23. listopadu 1914 zastřelen v pětadvaceti letech. Moravskoslezská metropole se tak stala místem první politické vraždy, kterých smutná historie naší země ve 20. století zažila ještě celou řadu.
Na den přesně měsíc po Kratochvílovi došlo v Ostravě k další obdobně motivované popravě. Obětí se stal novinář Josef Kotek. I on byl souzen válečným soudem. Rakouské trestní právo přitom ani nemělo paragraf, který by bylo možné na jeho “protidynastickou činnosti” použít, život mu to však nezachránilo.
Dnes první oběť českého odboje na budově krajského úřadu v Ostravě připomíná pamětní deska věnovaná Slavomíru Kratochvílovi.
