Hromada kamení byla kdysi mocnou pevností. Vikštejn byl zbořen a znovu postaven
Nedaleko Vítkova najdeme zříceninu hradu Vikštejn. Dnes z něj zbylo jen několik zdí, na nichž jsou sice pozorovatelné renesanční římsy dokládající přestavbu v tomto slohu, ale reálnou podobu stavby si pozorovatel může jen domýšlet skrze pohled na vzrostlé stromy.
Podobný osud potkal většinu mocných pevností na Moravě i v Čechách. Účel středověkých pevností byl především v obraně cest a teritorií. Jen několik hradů se dočkalo díky své poloze přestavby v moderní sídlo, kde šlechta chtěla bydlet i ve 20. století.
To se poštěstilo například hradu v nedalekém Hradci nad Moravicí s jeho až bizarní romantickou přestavbou, která neláká jen filmaře českých pohádek, ale taky zástupy návštěvníků.
Vikštejn byl vystavěn ve 13. století Vítkem z Kravař, představitelem jednoho z nejmocnějších rodů v celém království, což dokládá několikanásobná držba moravského zemského hejtmanství. Hejtman byl na Moravě zástupce markrabího, tedy od konce 14. století de facto českého krále sídlícího v Praze (později v Budapešti, v případě Jagellonců a ve Vídni v případě Habsburků).
Šlo o nejprestižnější úřad na Moravě. Dcery Kravařů se opakovaně vdávaly za Rožmberky, o jejichž mimořádném postavení mezi českou šlechtou se není potřeba více zmiňovat. Navíc jim v žilách kolovala královská krev Přemyslovců z levého boku Přemysla Otakara II.
Po husitských válkách patřil Vikštejn Jiřímu z Poděbrad, jenže po dobytí ze strany vojsk Matyáše Korvína ho Jiříkův vzdorokrál nechal zbořit. Druhý život mu vdechl Jan Planknar z Kynšperka. Zemský sudí nechal pobořený hrad důkladně přestavět v renesančním stylu. Věnoval se nejen pevnostnímu charakteru sídla, ale také hospodářskému zázemí. Na svazích pod hradem se tak dařilo ovocným sadům i chmelnicím, u řeky Moravice, která obtéká ostroh, na němž Vikštejn stojí, fungoval i pivovar. Zkrátka tady nic nechybělo.
K dalšímu bourání hradu došlo během třicetileté války. Nejdříve ho od císařských dobyli Dánové, aby ho císařští dobyli zpět, a aby se tento koloběh neopakoval, tak hrad raději pobořili.
Do obyvatelného stavu ho uvedl po válce Vilém Alexandr Oderský z Lidéřova, jenže jeho potomci už v opravách nepokračovali a stavba začala chátrat. K bydlení už zřícenina v průběhu 18. století stačila jen poustevníkovi jménem Martin.
Za slavnou minulostí tak zub času ponechal už jen oněch několik stěn, které však stojí za návštěvu i díky malebné přírodě Vítkovské vrchoviny v okolí.
