Belgický podnikatel v Ostravě. Gobiet zažil pohádkové bohatství i pád

Německý termín gründer neboli zakladatel se vztahoval na podnikatele, kteří ve velkém zakládali podniky v 70. letech 19. století a pojmenovali krátkou éru velkého podnikatelského vzmachu v tomto období. Ten nepřišel náhodou a symbolizoval nástup sjednoceného Německa do čela evropských i světových mocností.

Vše spolu souviselo. Německé státy se pod pruským vedením sjednotily ve válce proti Francii, a právě ve Versailles se nechal pruský král Vilém korunovat německým císařem za potlesku strůjce úspěchu, kancléře Bismarcka. Francouzi však neskřípali zuby jen kvůli rituální pohaně, která se odehrála v srdci jejich státu.

Drtivá porážka pro ně znamenala odstoupení průmyslového Alsaska a Lotrinska, stejně jako miliardové válečné reparace. Právě příliv bohatství do Německa odšpuntoval nástup zmíněných gründerů. Za 2 roky v novém velkém Německu vzniklo 780 nových akciových společností, Německo se zařadilo za VB (jasně nejmocnější říši 19. století) a předběhlo USA.

Byznysoví dravci se neomezovali jen na území tehdejšího Německa, ale své podnikatelské spekulace směřovali také do jazykově a kulturně blízkého Rakouska-Uherska. Do českých zemí sousedících s rostoucím Německem se po byznysové stránce úspěch také přelíval, což dokládá založení 1. české burzy nebo vznik 16 nových bank.

Tou dobou Ostrava zažívala svůj největší populační i průmyslový rozmach díky klíčové roli dolů a hutí při výstavbě rakousko-uherských železnic. Příležitost zde uviděl i jeden z typických gründerů, Josef Eustach Gobiet. Odlišoval se snad jen svým belgickým původem, ovšem své podnikání vybudoval v Porýní v polovině století a v Ostravě jakožto průmyslovém srdci celého Rakouska-Uherska vycítil velkou příležitost.

V roce 1869 zde rozjel své podnikání ve velkém. Založil válcovnu jemného plechu, provozoval koksovnu a následně začal provozovat uhelnou těžbu v Kunčicích a Bartovicích. Dodnes je známý jeho patent na Gobietovu pec. Divoké podnikání gründerů však stálo na spekulacích, které spoléhaly na příliv peněz díky válečným reparacím. Jenže když je v ekonomice peněz hodně, jejich reálná hodnota klesá.

Reálným ekonomickým výkonem nepodložené a neregulované podnikání v Rakousku-Uhersku tak tvrdě narazilo. Po rozhazovačné světové výstavě ve Vídni došlo 9. května 1873 ke krachu na vídeňské burze. Ta se rozšířila do dalších zemí, jak známe i ze známějších krizí 20. i 21. století, a spekulující gründeři tvrdě narazili.

To byl případ i v Ostravě usazeného Gobieta, který přišel o všechny podniky a vyhlásil úpadek. Následně se musel živit jako řadový technický úředník u Vítkovických železáren. Ačkoliv přišel o pohádkový majetek, potkal ho ještě velmi milosrdný osud. Stovky zkrachovalců sáhly po sebevraždě. Nový fenomén se stal tématem habilitační práce ve Vídni působícího Tomáše Masaryka.

Krize se vlekla ještě dalších 10 let, v britském koloniálním impériu dokonce 20 let. Gobiet ji však přečkal a podnikání obnovil ve stavebnictví, ovšem tentokrát už v menším. Většina zkrachovalých gründerů takové štěstí neměla.