Co je to prajzština? Hlučínské nářečí vychází ze slezštiny, němčiny i češtiny
Prajzština je unikátní nářečí Hlučínska, které bylo po generace běžnou součástí života místních lidí, dnes však pomalu upadá v zapomnění. Tento jazykový fenomén je důležitou součástí kulturního dědictví a vznikl mísením němčiny, slezštiny a češtiny. Umíte „ponašemu“?
Co je to prajzština?
Prajzština vznikla v kraji známém svým historickým propojením s německým jazykem i kulturou. Její slovník i výslovnost vychází ze tří jazyků, takže je pro nezasvěcené těžko srozumitelná. Prejzština tak může být pro „přespolní“ velkou záhadou.
Nářečí je plné výrazů, které lidem můžou připadat povědomé nebo vám naopak neřeknou vůbec nic. Penězům se tu říká piňundze, něco slíbit znamená oběcač. Když se někdo nenápadně pohybuje okolo, ptají se ho: „Co tam miškuješ?“ Výrazy jako tak ledva zase vyjadřují, že něco jde jen stěží. Půllitr na pivo není žádný půllitr, ale poctivý krygel. A když někdo vykládá nesmysly, říká fabule.
Dá se naučit „ponašemu“?
V Muzeu Hlučínska se na podzim uskuteční unikátní jazykový projekt, kdy se v září rozběhne první placený kurz věnovaný prajzštině. Projekt „PoNašemu“ si klade za cíl tuto jazykovou tradici oživit, přiblížit ji lidem a probudit v nich zájem o místní kulturní dědictví.
„Někdo se jednoduše zajímá o jazyky a nářečí obecně. Někdo další mohl někdy „ponašemu“ zaslechnout, zalíbilo se mu, jak zní, a chtěl by se ho proto i naučit. Jiní lidé mohou zase chtít lépe rozumět svým sousedům nebo příbuzným. Pro mnoho lidí ale může být motivace i hlubší, citová,“ říká autor kurzu Erik Gliwitzký.
Právě tato nostalgie po řeči prarodičů i snaha o uchování kulturní identity regionu stála u zrodu nápadu uspořádat kurz. „Začínáme úplně z gruntu, takže kurz letos necháváme zcela otevřený všem – od těch, kteří dosud netušili, že nějaké ponašemu existuje, až po ty, kdo tímto nářečím mluví každý den,“ vysvětluje Gliwitzký.
Kurz vzniká pod záštitou Muzea Hlučínska, které se dlouhodobě věnuje uchovávání paměti regionu nejen skrze předměty, ale i jazyk. „Mluva je zrcadlo naší duše. Samotný kurz není resuscitací dialektu, ale našeho zájmu o něj. Nejde přitom pouze o melancholickou úctu k tradici, ale zvláště o její živelné prorůstání do dnešní praxe,“ popsal ředitel muzea Metoděj Chrástecký.
