Michal Sendivoj: Alchymista, který se stal pánem Kravař

Michal Sendivoj (polsky Michał Sędziwój) se narodil roku 1566 v polském Skorsku v rodině drobné šlechty. Mladší sourozenci z takovýchto rodů se mohli slušného postavení domoci dvěma způsoby – vojenskou zdatností nebo učeností. Michal Snedivoj se vydal druhou cestou a navzdory omezeným finančním prostředkům získal špičkové vzdělání na prestižních univerzitách v Lipsku, Vídni a Altdorfu. Sendivoj představoval prototyp renesančního učence a polyhistora, u něhož se hluboká teoretická erudice v humanitních i přírodních vědách snoubila s výjimečnou jazykovou vybaveností a schopností orientace v komplexních politických strukturách tehdejší Evropy.

Jeho příchod do Prahy byl motivován pověstí císaře Rudolfa II. jakožto předního mecenáše umění i hermetických věd. V císařské metropoli Sendivoj navázal styky s předními intelektuály své doby, včetně anglického matematika a astrologa Johna Dee či kontroverzního Edwarda Kelleyho. Na rozdíl od svých současníků se však Sendivoj věnoval i systematickému studiu vlastností látek i nad rámec toho, co bylo běžné v okultní tradici.

Sendivojova počáteční fáze pražského pobytu byla poznamenána právními spory a osobními neúspěchy, které v roce 1599 vyvrcholily jeho krátkým uvězněním v důsledku nesplněných finančních závazků vůči měšťanu Ludvíku Korálovi. Zásadní zlom v jeho kariéře však nastal v roce 1604. Podle dobových pramenů provedl Sendivoj v tomto roce před zraky císaře Rudolfa II. údajnou transmutaci rtuti v ryzí zlato. Ačkoli moderní historiografie pohlíží na tento akt s nezbytným skepticismem a poukazuje na možnou manipulaci a využití iluzionistických triků, pro Sendivojovu reputaci u dvora byl tento úspěch klíčový. Císař nechal na paměť tohoto pokusu vsadit do zdi laboratoře pamětní desku s nápisem:

Nejvýznamnější vědecký úspěch Michala Sendivoje se však vůbec netýkal vzácného kovu, ale prvku na první pohled nejběžnějšího – vzduchu. Ve svém stěžejním teoretickém díle Novum Lumen Chymicum (Nová světla alchymie, 1604) popsal existenci látky, kterou nazval cibus vitae (potrava života). Sendivoj dospěl k revolučnímu závěru, že vzduch není jednoduchý prvek, ale obsahuje specifickou složku nezbytnou pro život a hoření, kterou ztotožnil s dusičnanem draselným (ledkem).

Touto teoretickou koncepcí, ač formulovanou v jazyce dobové alchymie, Sendivoj anticipoval objev kyslíku, k němuž oficiálně dospěli Joseph Priestley a Carl Wilhelm Scheele až o více než století a půl později. Sendivojův koncept „vzdušného nitru“ se stal základem pro pozdější vědecké bádání. Anglický naturalista John Mayow později rozpracoval Sendivojovu teorii do podoby spiritus nitroaereus a prostřednictvím těchto prací se Sendivojovy myšlenky dostaly až k siru Isaacovi Newtonovi. Newton si ve svých alchymistických zápisnících vedl podrobné poznatky o Sendivojových teoriích, v nichž spatřoval klíč k pochopení interakcí mezi látkami a atmosférou.

Jak získal Kravaře?

Po skonu Rudolfa II. se Sendivojova kariéra transformovala do roviny diplomatické. Působil ve službách polského krále Zikmunda III., pro něhož vykonával řadu misí po celé Evropě. Nakonec se ale vrátil zpět do habsburských služeb. Jeho mimořádná diplomatická obratnost a neochvějná loajalita k habsburskému domu v turbulentním období českého stavovského povstání a počátku třicetileté války mu vynesly trvalou přízeň císaře Ferdinanda II. Sendivoj se etabloval jako vlivný dvořan a finanční podporovatel koruny, což mu vyneslo postavení, kterého dosáhlo jen minimum alchymistů té doby. V roce 1630 byl Michal Sendivoj za své služby odměněn konfiskovaným panstvím Kravaře na Opavsku. Přechod z prostředí císařského dvora na venkovské sídlo však přinesl nové výzvy. Jako představitel vídeňské moci a katolické šlechty čelil Sendivoj nedůvěře místních poddaných i sousedních evangelických šlechticů.

Závěrečná dekáda jeho života byla poznamenána nejen správou rozsáhlého majetku, ale především vleklými právními a konfesijními konflikty se sousední luteránskou šlechtou, což odráželo dobové napětí v nábožensky rozděleném Slezsku. Michal Sendivoj zemřel v listopadu 1636 v Kravařích. Přesné místo jeho odpočinku zůstává předmětem historických dohadů, přičemž nejčastěji se uvádí opavský kostel svatého Ducha, ale je možné, že nakonec spočinul někde na svém panství.

Odkaz Michala Sendivoje nelze redukovat pouze na legendy o transmutaci kovů. Představuje fascinující syntézu renesančního učence, obratného diplomata a raného přírodovědce. Jeho práce o složení atmosféry a procesu hoření tvoří důležitý most mezi tradiční alchymií a moderní chemií. A i když jeho spojení s Kravařským krajem bylo krátké a bouřlivé, byla by škoda tuto epizodu z historie vynechat.