Někdo jezdí na chatu a někdo na závody, říká jednoruká sportovkyně Petra Václavková

S paní Petrou jsme se sešly v kanceláři v Třebechovicích pod Orebem po konci její pracovní doby. Přivítala mě s úsměvem a nataženou levicí. Po pár postěžováních, hlavně z mé strany, že venku je jako na Sahaře mi Petra ukázala video z jejího poslední závodu, kterým byl Šindel Cup triatlon, jeden z nejtěžších terénních závodů u nás. Sice Petra doběhla do cíle jako poslední, ale s vítězným pokřikem a čekala tam na ní podpora od přátel a vychlazené pivo.

Petra se narodila pouze s jednou rukou, ale to jí v ničem nezastavilo. Chodila už v devíti měsících, protože lezení po třech ji zkrátka nebavilo. „Když jsem byla malá musela jsem nosit protézu, kterou jsem neměla ráda a dlouhé rukávy, aby to dobře vypadalo. Tak to v té době prostě bylo a bylo to i přání mých rodičů. Ti mě ale nikdy nelitovali. Táta mě držel zkrátka, chtěl, abych všechno dokázala. Proto si myslím, že jsem dřív chodila, než lezla. Rodiče mě vychovali jako takového bojovníka, za což jsem jim moc vděčná. Díky nim jsem měla základ, o který jsem se mohla opřít.“

„Se střední školou šly rukávy dolů a začala jsem si víc věřit.“

„Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že mi ta ruka doroste. A to byl průšvih. Rodiče z toho byli vyřízení. Vždycky jsem říkala: Ale mně ta ruka doroste!“ A oni: „Ne, nedoroste.“ Byla jsem takový smíšek. Postupem času jsem se ale smířila s tím, že mi opravdu nedoroste. Vždycky jsem si myslela, že je to za trest, ale on je to možná dar. Na střední škole, a i potom, už mě nebavilo nosit rukávy a schovávat skutečnost, že jednu ruku nemám. Musela jsem se s tím hold vyrovnat.  A tak jsem jeden den přišla domů a řekla: „Budu nosit tílka!“. Dále mi Petra vyprávěla, že se jí občas někdo zeptal, kde nechala ruku. Cítila se pak vždy smutná a někdy jí to dohnalo až k slzám. Ovšem čím byla starší, tím víc za sebe dokázala bojovat a už si nic nenechala líbit.

Ke sportu rodiče vedli Petru už od dětství a sport se pro ni stal důležitou součástí jejího života. Se smíchem dodává, že možná stála dřív na běžkách, než pořádně chodila. Dále vypráví, že nebyla úplně klasický teenager. „Rodiče o mě měli velkou starost. Nepouštěli mě na tábory, na diskotéky, což mě mrzelo. Ale až teď zpětně vidím, že se o mě prostě báli. Rodiče mě vedli ke všemu a byli mou velkou oporou. Táta mi pomohl s řidičákem a s mamkou jsem od 13 let začala chodit cvičit. Cvičila jsem klidně až šestkrát týdně, protože mě to naplňovalo. Cvičení bylo, a i je moje velká vášeň."

Gladiator Race a láska k extrémním závodům

Gladiator Race Petra objevila, když jí bylo třicet šest let a vezla kamarádku za její dcerou na závody do Holic. Petra běhá Gladiátora od roku 2015 a za tu dobu vynechala minimum závodů. Nejdříve závodila sama a od roku 2019 závodí se svým partnerem Petrem. Petr je Petřinou obrovskou podporou nejen v závodě, ale i v životě. S všeříkajícím úsměvem Petra dodala, že je ráda, že Petra potkala právě v této fázi svého života. Gladiátora se oba účastní i jako dobrovolníci, což znamená, že pomáhají se stavbou překážek a přípravou celého závodu. „Z Gladiátora a závodů se stal můj životní styl. Někdo jezdí na chatu a někdo na závody. Dnes vím, že všechna ta dřina a roky cvičení se vyplatily. I když samozřejmě jsou v závodu překážky, které nedám a pak tedy musím jít na hendikep (pozn. cvik, který se musí splnit, za nezdolání překážky). V závodu je třicet pět překážek a já už dopředu vím, že budu mít osm hendikepů, to ale neznamená, že ani dvouruký nemá s překážkami problém.“

Od Gladiator Race k triatlonu

Po Gladiátorovi přišel na řadu triatlon, který byl pro Petru další zkouškou. Nejvíc ji na něm zaujalo to, že se jedná o tři disciplíny – plavání, jízdu na kole a běh. Což pro Petru znamenalo jediné, překonat svůj strach z vody a naučit se jezdit na silničním kole. Petra má upravené kole přesně pro své potřeby. Kolo si pořídila díky sbírce Znesnáze, kam lidé přispěli a pomohli jí splnit si sen. A to zajet si silniční triatlon na silničním kole. Na City Triathlon Karlovy Vary v roce 2022 měla Petra výjimku a mohla jet na svém terénním kole. Nyní ovšem Petra již žádnou výjimku nepotřebuje.

Překonat strach z vody Petře pomohl Gladiátor, protože některé překážky se musí zdolávat ve vodě, ne-li pod vodou. Petra mi vyprávěla i o momentu, kdy se ve vodě snad i strachy zpotila. "Když se jednou závodilo v Josefově, tak mě během závodu začala při cestě k jedné překážce unášet voda. To byl asi můj nejtěžší moment na Gladiátorovi. Pavel, co šel opodál si dělal srandu: "Krapulko! Kam plaveš?“ dodává Petra se smíchem. „Moje odpověď byla: To není prdel! Ono mě to unáší!“ V noci před tím docela dost napršelo, což jsme trochu podcenili a při přípravě překážek jsme tam nedali žádná pomocná lana. Dostat se tedy vodou k překážce nebylo vůbec jednoduché. V tu chvíli jsem se fakt bála. Voda mě unášela a já jí nemohla vzdorovat. Snažila jsem se dostat ke břehu, ale prostě to nešlo. Dobrovolník, co stál u překážky mě přišel zachránit. Překážku jsem pak šla znovu s dalšíma dvěma účastníky ze závodu a ti mi ji pomohli překonat. Potom už se do vody dala lana.“ V současné době Petra chodí na lekce plavání. Učí se správnou techniku, jak plavat prsa a kraul a jak správně dýchat.

Dnes má Petra za sebou i starty v nejtěžších terénních závodech v České republice. Jedná se například o CZECHMAN Triatlon nebo Pilman triatlon. V CZECHMANOVI musí závodník uplavat 1,9 km, ujet na kole 90 km a uběhnout 21 km. To vše za určitý časový limit.  „Vždycky mě pobaví, když mi někdo říká, jak jsem mohla dát CZECHMANA. Lidé si ale neuvědomují, že já cvičím celý život. Síla tedy v těle je, akorát to plavání mi hold dělá problém. Dá se říci, že začínám od nuly. Ale pořád se v něm zdokonaluji. Nejde to hned, ale vím, že se v tom zlepším. Není tolik času kolik bych ho potřebovala. Musím se také věnovat svému běžnému životu, chodit do práce, ale tak to má asi každý."

„Postupem času jsem se naučila přijímat pomoc od ostatních.“

S Petrou jsme si také povídaly, že přijímat pomoc od druhých pro ni nebylo vždy lehké. Od mala si totiž vsugerovávala, že všechno musí zvládnout sama. „Když mi někdo chtěl pomoci, tak jsem na něj mohla být zlá, protože jsem si myslela, že mi pomáhá jenom kvůli mé jedné ruce. Až před několika lety, a i díky Gladiátorovi, kde mě lidé začali brát „normálně“ jsem se naučila pomoc přijímat. Dneska když mi někdo řekne, jestli mi může pomoci, tak ho nechám a jsem na sebe za to pyšná. To bych dřív nedokázala.“

Když si přečtete Petřiny příspěvky na Facebooku, kam po každém závodu přidává reporty, řeknete si, že Petra je nejen bojovník, ale také že musí být tvrdá a naprosto nad věcí. Když jsem se na to Petry zeptala, dostala jsem překvapivou odpověď. „Všichni mi říkají, jak jsem tvrdá. To sice jsem, ale nikdo nevidí, že když vidím ty dvouruké, že je mi to taky někdy líto. Ale nic s tím nenadělám. Kdybych se pořád litovala, a to mě táta naučil dobře to nedělat, tak by bylo všechno mnohem horší. Kdybych se litovala už od začátku, určitě bych se nedostala tam, kde jsem dnes.“

Je důležité mít režim a vědět, co má člověk při závodu dělat

S Petrou jsme si povídaly i o její přípravě na závody. Zvládnout Gladiátora nebo triatlon je co se týče přípravy a náročnosti něco úplně jiného. „Gladiátor je hlavně o běhání a zdolávání překážek, tedy silová příprava je důležitá. Ale přesný plán nemám. Cvičím podle sebe. U triatlonu to je jiné, tam už člověk musí mít nějaký trénink a vědět, co přesně a jakou technikou má dělat. Mám okolo sebe trenéry a lidi, kteří mi radí. Ráda říkám, že i trénink je pro mě závod, protože to není jen o fyzické námaze, ale je potřeba zapojit i hlavu. Důležité je také vědět, kdy se má člověk během závodu napít nebo zastavit na občerstvovací stanici. Pro mě je důležité mít režim. Musím účelně přemýšlet o tom, co a jak dělám. Jak správně dýchat, hýbat se ve vodě, jak se zbavit paniky, co si z depa vzít a nevzít. Učím se pracovat s osou, jak správně pracovat s kolem. Zatím si vše koriguji sama a snažím se řídit radami lidí, kteří tomu rozumí a pomáhají mi.“

Každý člověk má nějaký svůj životní sen, a tak jsem se Petry zeptala, jaký je ten její. Odpověděla mi téměř bez přemýšlení.  „Dát celého Iron mana. Je to šílený sen, ale sny jsou důležitý a já doufám, že tenhle si jednou splním.“ Náš rozhovor jsme zakončily pohodově. Petra mi vyprávěla, že kromě přípravy na závody ráda chodí do sauny, řídí auto nebo zajde na pivo, které má moc ráda.