Ostravský sport v časech první republiky. Synonymem pro něj byl Sokol
Dnes už je pohled na stále fungující sokolskou organizaci jednoznačným ohlédnutím do minulosti. Její nejslavnější kapitola se začala psát po vzniku Masarykovy první republiky a nejinak tomu bylo v Ostravě.
Sokol byl organizací, která se hned od svého vzniku přisála k prsu rodící se české národní identity v druhé polovině 19. století. S první světovou válkou se však sokoli uvnitř Rakouska-Uherska snažili prokázat věrnost státu, např. zapůjčováním sokoloven pro vojenské lazarety nebo pečovatelskou činností “sokolských žen” o raněné vojáky.
Na druhou stranu v zahraničí stál Sokol v čele snah T. G. Masaryka rozbít starou středoevropskou monarchii československým republikánským projektem. Není náhoda, že první zahraniční legionářská jednotka se jmenovala “Nazdar,” po tradičním sokolském pozdravu. Po válce pak nastal zlatý věk Sokola.
Dobře to dokumentuje vzpomínka T. G. Masaryka v hovorech s Karlem Čapkem, kde svou každodenní rutinu prezident doprovázel pravidelným “sokolováním”, čímž myslel cvičení, ale v časech první republiky šlo o pojmy skoro na stejné významové úrovni. V době neomezené dovolené nebo homeofficu, kdy se hovoří o čtyřdenním pracovním týdnu, je trochu nepatřičné říci, že za rozvojem Sokola stála také revoluce volného času. Ačkoliv pracovní týden byl šestidenní a nárok na dovolenou byl zpravidla 6 až 8 dnů podle odpracovaných let. Jenže generace prarodičů mladých sokolů první republiky koncept volnočasových aktivit v podstatě ani neznala.
Úspěch tělocvičného hnutí dokumentuje i situace Sokolské župy Moravskoslezské, která se již v roce 1919 těšila dvojnásobnému počtu členů oproti letům před válkou.
Největší jednotou pak byla ta moravskoostravská s počtem 578 členů (z toho bylo 192 žen). Další jednoty pak existovaly ve Vítkovicích, Slezské Ostravě, Mariánských horách nebo Porubě. S meziválečným rozvojem moravskoslezské župy pak vznikly jednoty v Hulvákách, Nové Vsi, Třebovicích, Přívoze, Petřkovicích, Hošťálkovicích a Vyškovicích. Tělocvičny tehdy nebyly samozřejmosti, ale venkovní areál pro sokolské aktivity měly vybudovány všechny jednoty.
Výkladní skříní sokolů pak byly jejich slety, kde prezentovali masově secvičené sestavy (tuto tradici se snažili přebarvit socialistickým nátěrem komunisté na spartakiádách). V Moravské Ostravě byl nejvelkolepějším sletem ten v roce 1938, který probíhal ve stínu nacistického nebezpečí. Řada členů sokolských jednot se pak zapojila do boje s nacisty v tuzemském i zahraničním odboji.
