DRBNA HISTORIČKA: Sůl nad zlato. Na Ostravsku se dlouhá desetiletí pašovala polská sůl
Moravskoslezský kraj, jak už název sám napovídá, se nachází na hranici dvou historických zemí. Už od vrcholného středověku se však region propojil pod značkou Koruna česká. Východní část však stále zůstala na hranici nejen s dnešním Polskem, ale také Uhrami. Hranice mezi královstvími se tak stala příležitostí k pašování.
Hranice tvořena horami Beskyd byla k pašování jako stvořená. Terén byl jen řídce osídlen samotami a umožňoval uniknout pozornosti nejen pohraniční stráže, ale všech zvědavých očí. Pašeráci tak mohli zboží tímto terénem efektivně přenášet bez nutnosti platit cla. To neplatí pochopitelně jen pro ostravský region, ale pašovala se i v jiných pohraničních horských oblastech, z Polska typicky např. v Orlických horách.
Přes zemskou hranici se pašoval nejrůznější sortiment. Dlouhodobě se jednalo např. o polský „szpyrytus“. Často se také pašoval tabák. Tyto komodity kvůli spotřební dani jsou i dnes komoditou s níž se kšeftuje na černém trhu. V 17. a 18. století však hrála mezi těmito pašovaným zbožím prim tak obyčejná věc, jakou je sůl. Chleba si chtěl posolit každý, zároveň se sůl nenacházela všude, ale vzhledem k tomu, že jí nekonzumujme po kilech, bylo ji možné převážet na delší vzdálenosti se solidním ziskem a stát vycítil příležitost k tomu se na obchodu se soli napakovat.
Dalším velmi významným faktorem umožňujícím rozkvět pašeráctví byla rozdílná hospodářská situace v jednotlivých zemích. Pravidlo platilo obecně, ale právě haličská část Polska byla historicky velmi chudým regionem (součástí habsburského soustátí se stala až po trojím dělení Polska v roce 1772). Kde se nedá vydělat na živobytí poctivě, tam se lidé vždy uchylují ke kriminálním aktivitám.
V obci severovýchodně od Frýdku- Místku, v Dolních Domaslavicích fungovala historická solárňa, tedy překladiště soli povětšinou vytěžené v polské Wieliczce. Jenže s rokem 1667 přišel zákaz dovozu soli z Polska. Pašeráctví tak získalo ten nejsilnější impuls, vznikl tak i sbor pohraniční stráže, který dodnes zanechal silnou stopu zejména ve valašském folklóru.
Členové tohoto útvaru byli známi jako portáši a s uvedeným letopočtem čítal jejich sbor cca 50 členů. Tato ozbrojená pohraniční stráž dostávala kromě platu také třetinu zabaveného kontrabandu.
Svou památku mají ve formě velkorysých náhrobků ve Valašské Bystřici, tamější portáši však pochopitelně střežili především uherskou hranici odkud se rovněž pašovalo. I uherská „Horní země“, nebo-li dnešní Slovensko patřilo k velmi chudým regionům, což pašeráctví nahrávalo.
„Stanici“ pro dozor nad pašováním soli z Polska měli portáši v Čeladné, založenou roku 1717. Pašování soli skončilo až v roce 1829, kdy vrchnost a šlechta ztratili monopol a se solí se mohlo volně obchodovat. Roku 1830 byl rozpuštěn sbor portášů, obecně se soudí, že příčinou byla finanční náročnost vydržování těchto strážníků na hranicích.
Pašování z Polska však neskončilo s volným obchodem se solí. Ještě za socialistického Československa se do Ostravy pašovaly např. džíny nebo luxusní toaletní potřeby značky Fa, ale to je zase jiná kapitola z historie.
