Od vandrovníka ke slavné automobilce. Ignáci Šustalovi se v Kopřivnici splnil americký sen

Ignác Šustala se sice narodil do rodiny kopřivnického fojta, ovšem fojtství zdědil jeho starší bratr, tudíž si v životě musel poradit sám a poradil si tak, že se zapsal do historie. Vše začalo tím, že se vyučil sedlářem a po několika štacích v okolí (rok pracoval na Hukvaldech, pak třeba v Holešově) se vypravil do srdce habsburského soustátí. Na „vandru“ ve Vídni strávil 7 let.

Tovaryšské vandrování bylo původně povinným cestováním a prací v různých dílnách a předcházelo výrobě mistrovského kusu a přijetí do řemeslnického cechu. V časech Ignáce Šustaly už byl konzervativní cechovnický systém zrušen, ale cestování za ziskem odborných znalostí a zkušeností zůstalo běžné.

Šustala ve Vídni vystřídal několik provozů, kde pracoval, aby zakotvil u c.k. dvorního dodavatele kočárů Philipa Kohlera. Zde se zrodila ambice na založení vlastní dílny na výrobu kočárů, kterou zrealizoval po návratu do Kopřivnice.

Jeho bratr, fojt Jan, vyčlenil jednu stodolu, kde roku 1850 doslova na pár metrech postavil první kočár. Tímto momentem se v podstatě začala psát historie Kopřivnice jakožto centra výroby dopravních prostředků. K výrobě prvního automobilu sestrojeného ve střední Evropě (tzv. vozu President) však vedla ještě dlouhá cesta.

O vozy byl zájem

Ignác Šustala však se svou dílnou prosperoval a jeho vozy šly rychle na odbyt. Už roku 1853 vzniká firma Ignatz Schustala & Comp., po spojení vyučeného sedláře s podnikatelem a výrobcem keramiky Adolfem Raškou, který se později stal i starostou Kopřivnice a poslancem Moravského zemského sněmu.

Právě smrt Rašky dostala Šustalovu firmu do finančních problémů. Raška totiž chtěl vyplatit jeho podíl pro své dědice. Jenže krize se ukázala jako šance a firma vzala zakázku na výrobu železničních vagónů a dále expandovala. Její vozy využíval i slavný Orient Express.

Roku 1897 zde spatřil světlo světa již zmíněný první tuzemský automobil. Oficiálně se jmenoval NW Präsident a právě zkratka NW se používala pro přejmenovaný podnik, ale u toho už Ignác Šustala nebyl ani nikdo z jeho rodiny. Stejně jako u výroby prvního bateriového elektromobilu v roce 1900.

Jeho synové sice firmu zdědili, ale opustili ji a věnovali se vlastním podnikům. Firma se pak přejmenovala ještě několikrát. Německý název Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft byl se vznikem Československa změněn na Kopřivnická vozovka a.s., protože němčina se vznikem nového státu rychle ztratila svůj význam úředního jazyka.

V tento moment přichází i nápad s pojmenováním Tatra pro vozy podle slovenských velehor; pro modely z Kopřivnické vozovky se používá ochranná známka registrovaná od roku 1919. Všechno však začalo u jednoho odvážného podnikatele, který se vracel z řemeslnického vandru. Ačkoliv Rakousko-Uhersko bývá spojováno v učebnicích dějepisu s národním útlakem Čechů, nabízela doba příležitosti pro bezprecedentní ekonomický vzestup jako v případě Ignáce Šustaly, zakladatele jedné z nejslavnějších českých firem.