Dirigent musí být trochu exhibicionista. Do klasické hudby by se neměl nikdo nutit, říká Patrik Červák

Patrik Červák se narodil v Českých Budějovicích. Posledních deset let žije v Brně. Na jih Čech se ale pracovně stále vrací.

„K hudbě jsem se vlastně dostal už ve čtyřech letech, když mě rodiče dali do přípravky na základní uměleckou školu. Bylo to spíše o učení se not, jejich počítání, zpívání... Rodiče se jako malí sice hudbě trochu věnovali, ale s nepříliš velkým úspěchem. Když ale u mě uviděli nějaký potenciál, tak mě do hudebního kroužku přihlásili, ačkoliv mi moc nevěřili,“ začíná Patrik vyprávění o tom, jak se k hudbě vlastně dostal.

Během nadcházejících let si vyzkoušel flétnu, klavír, klarinet. O tom, že z něj nakonec bude dirigent, už ale mluvila jeho první učitelka v přípravce. „Byla to sranda. Mamce tehdy řekla, že ze mě bude dirigent. Mamka se tomu smála, protože prý nevěděla, kde by se to ve mně vzalo. Já doteď opravdu nevím, jak na to přišla. Možná to bylo tím, že jsem byl vždycky hyperaktivní a předváděl jsem se,“ vysvětluje a dodává. „Dirigent podle mě musí být vždycky trochu exhibicionista,“ říká.

Původně chtěl přitom Patrik studovat historii na Oxfordu. „Hudba byla fajn, ale nějak jsem v tom neviděl potenciál,“ říká. Během let na gymnáziu začal studovat i klavír na konzervatoři, ke kterému si později ještě přidal klarinet. Společně s tím zahájil i své první vysokoškolské studium na Jihočeské univerzitě. „Vydržel jsem tam jeden semestr a přestalo mě to bavit. V té době jsem objevil jeden klavírní koncert, který jsem chtěl hrát, a chytlo mě to. Začal jsem cvičit několik hodin denně a v tu chvíli jsem si řekl, že asi budu dělat hudbu. Takže jsem vysokou školu přerušil a dělal jen konzervatoř,“ popisuje.

V roce 2014 začal Patrik studovat hudební vědu na Masarykově univerzitě a v roce 2017 se pak dostal na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Nebyly to ale jeho první přijímací zkoušky sem. „Hlásil jsem se tam dvakrát s klarinetem a potom dvakrát s dirigováním. Počtvrté už to konečně vyšlo,“ směje se Patrik.

Hudbu nyní sám učí. „Učení na vysoké škole, gymplu nebo konzervatoři je dobré v tom, že ti lidé už tam většinou jsou z nějakého vlastního přesvědčení. Ne kvůli rodičům. Vždycky se snažím předat maximum toho, co vím, ale je důležité, aby si z toho ti studenti vzali to, co sami chtějí. V hudbě každému funguje něco jiného, takže je podle mě hloupost, nutit někoho dělat to, co funguje jemu, protože někomu jinému to fungovat nemusí,“ myslí si.

Naplno se ale věnuje také dirigování. V čem vlastně práce dirigenta spočívá? Podle Patrika Červáka to ani zdaleka není jen o tom, co lidé vidí na koncertech. „Myslím, že práce dirigenta by se dala úplně přesně popsat jako ledovec. Protože to, co lidé vidí, je opravdu jen ta špička ledovce. Spoustu té práce není vidět,“ vysvětluje.

Zásadní je podle něj dokonale nastudovat dílo, které se musí následně nazkoušet s orchestrem. „V něm může být třeba 80 vystudovaných lidí, hudebníků, každý má nějaký názor, zkušenosti. A já, jako dirigent, je musím přesvědčit o tom, že to, co po nich chci, je správně. Dirigent musí být vlastně i psycholog,“ dodává.

Právě zkoušení je podle něj nejnáročnější částí celé práce. Koncerty už si Patrik Červák užívá. „Tam už nebývá žádný stres, nebo alespoň já ho nemám. Ano, může přijít situace, kdy se něco pokazí, ale ten adrenalin je vlastně opravdu něco, co na tom mám rád,“ doplňuje.

Pro mnoho lidí může být přitom dirigent jen „člověk, který nahodile mává hůlkou proti orchestru“. Dirigentská technika, jak se pohybům rukou říká, má přitom svá pravidla. „Svým způsobem tak udáváme tempo, dynamiku a výraz. A vlastně i rytmus. Každý dirigent má nějaký svůj rukopis. Jsou dirigenti, u kterých třeba ani já sám nenajdu ten systém,“ vysvětluje Patrik.

Jak si podle něj vede klasická hudba v dnešní době? Velmi často se podle něj stává, že na ni chodí lidé v rámci velkých zahajovacích událostí nebo galakoncertů. Málokdy tomu ale opravdu rozumí. „Do klasické hudby by se neměl nikdo nutit, pokud si k ní lidé vztah nenajdou, tak si ho nenajdou. A to je v pořádku. Podle mě v sobě ale skrývá tolik intelektuálního a emočního bohatství, že člověk, který se tomu brání, se podle mě sám ochuzuje o celý obrovský svět a krásu, která ani nejde popsat,“ myslí si.

Jako chybu také vnímá určitý stereotyp, který je s klasickou hudbou všeobecně spojený. „Lidé si stále myslí, že klasickou hudbu dělají nudní lidé, kteří hrají nudnou hudbu. V sále je ticho a šustí se tam jen bonbony. Proto já každý koncert začínám tím, že mluvím k publiku. Chci, aby lidé chápali, co tam děláme. Chci jim dát co nejvíc souvislostí, chci, aby věděli, na co se mají zaměřit a snažím se být i vtipný a uvolnit tak trochu atmosféru. Mám už zkušenosti s tím, že ten zážitek je potom opravdu jiný,“ uzavírá.