Mural připomíná životickou tragédii. Namaloval ho vnuk malíře zavražděného gestapem v roce 1944

Pocta pradědovi a dalším obětem

Muž sedící v trávě na kraji lesa s rukama za hlavou je symbolem nejen jeho předka, ale všech zavražděných, řekl autor. „Jedním z 36 popravených mužů byl i můj praděda Teodor Warcop, který měl tehdy 33 let. Zanechal po sobě ženu, zrovna narozenou dceru Kristu a druhou čtyřletou dceru Anežku, mojí babičku," uvedl Vavrous. Dodal, že inspiraci pro velkoplošnou malbu hledal v okolnostech hromadné vraždy i v tom, co zastřelení museli prožívat.

Většinu zastřelených mužů příslušníci gestapa odvlekli na okraj lesa, kde je zastřelili. Vavrousův mural tak ukazuje muže sedícího se zkříženýma nohama v trávě. Má ruce za hlavou a dívá se směrem k lesu.

„Sedí a má ruce za hlavou. Což je takový symbol kapitulace. Zároveň ale v jisté meditativní poloze přichází i moment uklidnění. Ví že odchází a dívá se ke světlu, které vychází z lesa," popsal autor dílo.

Tragédii připomíná i nová naučná stezka

Životickou tragédii připomíná i nedávno dokončená naučná stezka. Vede především po pomníčcích, tedy místech, kde gestapo vraždilo. Má tři desítky zastavení a za jejím vznikem stál Spolek Životice sobě. Již loni jeho členové umístili na místech spojených s událostmi roku 1944 sloupky s QR kódy, po jejichž načtení se mohou zájemci seznámit s podrobnějšími informacemi o obětech, aktérech i přesném dění v jednotlivých lokalitách.

„Letos přibyla ještě jedenáctikilometrová naučná stezka. Protože některé pomníčky jsou velmi obtížně k nalezení, vytvořili jsme turistickou stezku. V obci jsou umístěny cedule s mapou a směrovky," uvedl předseda spolku Marek Hanák.

Srpnová tragédie

Příčinou tragédie byla přestřelka mezi odbojáři z polské sabotážní skupiny Armia Krajowa (Zemská armáda) a gestapem 4. srpna 1944 v životické hospodě Isidora Mokrosze, kde partyzáni napadli příslušníky gestapa, kteří zde zrovna byli. Při této přestřelce byli zabiti tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský.

Nacisté o dva dny později zastřelili 36 lidí z Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka. Tedy všechny muže, kteří neprokázali německou státní příslušnost. Dalších 31 lidí gestapo odvedlo do koncentračních táborů, odkud se vrátili jen čtyři. Nejmladšímu ze zastřelených ještě nebylo 17 let. Ve stejný den nechali mrtvé odvézt na starý židovský hřbitov do Orlové, uložit do společně jámy a zasypat.

Po válce byly ostatky obětí masakru převezeny do Životic a uloženy do mohyly poblíž hřbitova. V roce 1949 u mohyly vznikl památník, jehož autorem je akademický sochař Franciszek Swider z Karviné. V roce 1984 bylo u pomníku otevřeno muzeum. V roce 2022 vydala o události spisovatelka Karin Lednická knihu Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. K tématu se podle svých slov v doslovu knihy dostala při psaní druhého dílu trilogie Šikmý kostel.