Mlátit děti není normální. Den dětí připomíná, že násilí do výchovy nepatří

Dnes, na Den dětí, máme příležitost si připomenout, že dětství má být bezpečným obdobím, nikoli prostorem pro tolerované násilí maskované za výchovu. Ačkoli se část veřejnosti ještě brání představě, že by „plácnutí přes zadek“ bylo něco víc než drobná korekce, odborné výzkumy už dávno ukazují, že jakékoli tělesné tresty jsou formou násilí a mohou mít zásadní dopad na psychické zdraví a vývoj dítěte.

Schválení nepřijatelnosti tělesných trestů poslaneckou sněmovnou dokazuje, že právě symbolické kroky často otevírají cestu k hlubší proměně přemýšlení celé společnosti.

„Domnívám se, že se jedná spíše o symbolický krok, nicméně je to důležitý signál státu směrem k veřejnosti, že násilí, ani to na dětech, do slušné společnosti nepatří. To je věc, ze které mám radost. Nicméně často se zapomíná i na psychické násilí, které je součástí deklarace. Ponižování je totiž obvykle průvodní jev i fyzického násilí,“ komentuje pro redakci Drbny Michaela Studená, zakladatelka Iniciativy Pod svícnem.

Když stát říká, že tělesné tresty nejsou v pořádku, říká tím zároveň dětem: vidíme tě, chráníme tě, nejsi bezmocné. A rodičům dává najevo, že jsou zde jiné, účinnější a důstojnější cesty, jak děti vychovávat. V ideálním případě by měla podobná změna zákona otevřít prostor i pro praktickou osvětu, podporu rodičů a práci s učiteli, pediatry i sociálními pracovníky.

Evropa už je dál

Zatímco Česko až nyní formálně usiluje o zakotvení nepřijatelnosti fyzických trestů, většina Evropy má jasno už dávno. První z celého světa bylo Švédsko, které fyzické tresty i další ponižující zacházení zakázalo už v roce 1979. Rakousko ho následovalo v roce 1989, Německo roku 2000. V roce 2010 se přidalo Polsko. Česko a Slovensko patří k posledním, kdo s právní úpravou váhají.

Důvody pro zákaz fyzického trestání jsou jasné: všechny výzkumy potvrzují, že fyzické tresty zvyšují pravděpodobnost úzkostí, depresí, poruch chování, nižší sebehodnoty a vyšší náchylnosti k agresi. Z dětí, které zažívají násilí doma, se často stávají dospělí, kteří násilí dál přenášejí, buď jako oběti, nebo jako agresoři.

„Plácnutí“ proto není bezvýznamné. Je to poselství: když se něco nedaří, řeší se to silou. A to je velmi nebezpečný základ pro budoucí mezilidské vztahy.

„Máme spoustu studií a výzkumů, které dnes už dokazují, že jakékoli násilí na dítěti, i to plácnutí, může mít opravdu silné dopady. Děti potom mají problémy se sebevědomím, mají problémy se zvládáním vlastních emocí a jsou to věci, které můžou způsobit další vývojové problémy, to znamená, závislosti různého druhu nebo problémy s vlastní psychikou,“ komentuje pro redakci Drbny ‍Magdaléna Černá z Centra Locika.

Centrum Locika nabízí řadu grafik s radami pro lepší komunikaci.

Jak říká řada odborníků na dětskou psychologii, výchova bez fyzických trestů není synonymem „výchovy bez hranic“. Právě naopak, respektující výchova vychází z důslednosti, empatie a dlouhodobé práce na vztahu s dítětem, nikoli z trestání a strachu.

Jedním z nejrozšířenějších argumentů proti zákazu fyzických trestů je známé „mě taky občas seřezali, a jak jsem vyrostl.“ Michaela Studená z Iniciativy Pod Svícnem má údernou odpověď: „Fajn, a co jste si z toho seřezání odnesl? Krom modřin.“

Odpověď je totiž skutečně jednoduchá – přežít něco neznamená, že to bylo v pořádku, a že to nezanechalo šrámy. Jen proto, že si někdo nenese viditelné následky, neznamená, že tresty byly neškodné. Mnohé rány se nezahojí na těle, ale zůstávají hluboko uvnitř. V pocitu méněcennosti, v potlačené agresi, v nejistotě, v psychických následcích na celý život.

Společnost se mění. Pomalu, ale jistě

Zákon není všemocný. Nezabrání všem ranám, ani nezmění ze dne na den zakořeněné postoje. Ale mění rámec toho, co považujeme za normální, co je akceptovatelné a co je v pořádku a co už ne.

„Myslím, že by změna mohla zafungovat i v české společnosti. Když třeba stojíte v tramvaji a brečí tam dítě, tak většina lidí má pocit, že by ten rodič měl teda tomu dítěti jednu lupnout, aby to dítě bylo zticha. My bychom se rádi posunuli, aby tohle nebylo to první, co vás napadne, ale aby to třeba bylo že to mají těžký, nebo že byste se mohli zeptat toho rodiče, jestli něco nepotřebuje nebo i jinak úplně otočit ten mindset,“ dodává ‍Magdaléna Černá z Centra Locika.

Nebojte se požádat o pomoc.

Změna legislativy i nastavení celé společnosti je klíčové i pro odborníky, kteří s dětmi denně pracují. Třídní učitelé, školní psychologové, sociální pracovníci – právě oni často tuší, které děti zažívají doma něco, co už dávno překračuje hranici běžné výchovy. Jenže ty hranice nejsou v České republice definované.

„Máme hromadu dotazů od odborníků, co pracují s dětmi. Často volají a ptají se, co je ještě normální, co je ještě tolerovatelné. Když se jim žák svěří, že ho doma fyzicky trestají, tak jestli je v pořádku pár pohlavků nebo facek, nebo jestli mají kontrolovat modřiny. Oni nevědí, kdy mají zasáhnout,“ vysvětluje situaci ‍Magdaléna Černá.

Tudíž když společnost pošle jasný signál, že žádná forma násilí na dětech není v pořádku, otevírá se prostor pro včasnou pomoc. Nejde o tresty pro rodiče, jde o zájem, o první nabídku podpory.

Jde o zastavení něčeho, co se často potichu rozjíždí, a pak už se těžko bere zpět, protože násilí je návykové.

Když se jednou naučíme, že dítě „stačí plácnout a ono zmlkne“, přestaneme hledat jiné způsoby, jak s ním mluvit. A tím se spouští řetězec, který se jen zřídka sám od sebe přeruší. O to důležitější je, když někdo zvenčí řekne „tohle není v pořádku, můžeme vám pomoci?“

Deklarace nepřijatelnosti tělesných trestů je krokem k tomu, aby děti věděly, že si násilí nezaslouží. A aby rodiče věděli, že v tom nejsou sami, že existují jiné cesty než ty, které často bolestivě znají z vlastního dětství.