Neplodnost trápí zhruba každý desátý pár. Příčinou bývá věk, říká specialista na umělé oplodnění Štěpán Machač

Jak velké procento českých párů trápí problémy s neplodností?
Nejde jen o české páry. Diagnóza neplodnosti je v západním světě skoro všude stejná. Říká se, že až deset procent párů je neplodných. Někdy se udává i patnáct procent. Musíme rozlišovat, jestli ta neplodnost je dobrovolná, nebo nedobrovolná. Každopádně v tuzemsku se blížíme k nějakým patnácti procentům.

Mění se to číslo v čase?
Řekl bych, že se spíš mění důvody. Dříve bylo více zánětů, nebyla antibiotika a ženy trpěly neprůchodností vejcovodů. Diagnóz zánětlivých a vejcovodových bylo mnohem více, než je v současné době. Procento neplodných ale zůstává stále stejné. Nemyslím si, že se nějak mění plodnost mužů. Spíš je to sociálně a mediálně probírané téma. Zas tak černě to nevidím. V oboru jsem 25 let a spermiogramy zůstávají stejné.

Jaké jsou tedy aktuálně nejčastější příčiny, proč vás vyhledá pacient?
Aktuálně nejvíce žen chodí s tím, že mají vyšší věk, než si představují, že je optimální pro to mít své miminko bez problémů. Převládá nám ženský faktor. Mužů je kolem dvaceti pěti až třiceti procent, kde řešíme nějaký mužský faktor. Tam řešíme snížený počet, tvar a pohyb spermií. U žen zmizely záněty a jednoznačně máme víc věkových faktorů, často věk nad 38 let. A také si myslím, že je relativně více endometrióz. To je takové zvláštní ženské onemocnění, u kterého neznáme příčinu a neumíme ho úplně léčit. Diagnostika je laparoskopická. Ženy s těmito problémy mají nejčastěji bolesti břicha. Taková diagnóza je čím dál častěji stanovena správně, a proto i žen s těmito problémy přibývá.

Kdy přemýšlet o umělém oplodnění?
Já bych řekl, že se o umělém oplodnění vůbec nemá přemýšlet. Má se přemýšlet o tom, jak otěhotnět přirozeně. Tam je optimální čas pro ženy od pětadvaceti let do dvaatřiceti. Říkám poslední roky pořád dokola, že všechny ženy mají daný počet vajíček. Lidské vajíčko se nikdy nerozdělí, a s tímhle my pracujeme. Kolik let má žena, tolik let má její vajíčko. To je celý princip toho, proč tolik záleží na věku žen. Muži to mají jinak. Mají ve varlatech zárodečné buňky, které jsou schopny se dělit. Každý muž má, co tři měsíce, kompletně nové spermie. Je jedno, jestli mu je 17, nebo 45. Samozřejmě u starších mužů je to už trochu jinak. Ale u žen, které se rodí s určitým počtem vajíček, se postupně mění jejich kvalita. To je celý základ toho, co nás trápí. Ženy k nám chodí v 38 letech a myslí si, že můžou otěhotnět přirozeně. O umělém oplodnění by žádná žena neměla přemýšlet, protože to je nemoc. Vy nejprve musíte stanovit diagnózu, a poté na diagnózu připravíte léčebnou metodu.

Jaké metody to mohou být?
Může to být cokoliv od úpravy menstruačního cyklu až po mimotělní oplodnění s genetickým testováním embryí se všemi vymoženostmi, které  moderní medicína umí.

Jak vlastně vybrat správnou kliniku?
Je to něco, co je celoevropskou otázkou. Část Evropy cestuje za léčbou neplodnosti, stejně tak to je v Americe. Vybrat si správnou kliniku, je teoreticky jednoduché, ale v praxi to zas tak jednoduché není. Když žijete v Opavě a gynekolog vám řekne, že máte problémy s oplodněním, vyberete si kliniku, co je neblíže. Jedete tak do Ostravy nebo Olomouce. Všichni pacienti napoprvé jdou na nejbližší kliniku. Horší je to v Praze, kde mají lidé na výběr třeba z deseti klinik, a pak už musí podle něčeho vybírat. Nejčastěji dávají na doporučení gynekologa a recenze od kamarádů a známých. Jak říkám, deset až patnáct procent lidí ve společnosti trpí neplodností, takže každý zná někoho, kdo měl nebo má problémy s neplodností. Osobní zkušenost je při první volbě podstatná.

Jak by měla péče na klinice správně vypadat, na co mají páry nárok a co by je naopak mělo varovat? Je stále tohle téma tabu v české společnosti?
Musím říct, že přístup společnosti, a také neplodných párů k tématu, se zlepšil. Pamatuji si na doby, kdy jsem začínal. To jsme razítka s nápisem „oddělení pro léčbu neplodnosti“ ani nedávali. Lidé se styděli za to, že to vůbec mají na žádance. Dnes už to tak vůbec není. Je to také tím, že Česká republika má výborné podmínky pro léčbu. Princip takové návštěvy kliniky je jednoduchý. Vždycky musí být důvod, proč tam jít. Musíte mít za sebou nějaký čas snažení, a pokud ho nemáte, musíme mít nějakou diagnózu. Pokud vám třeba pro bolesti břicha udělali laparoskopii a zjistili, že nemáte průchodné vejcovody. Nebo si muž nechal udělat spermiogram a zjistil, že má nějaký problém. Nebo, že má žena absolutně nepravidelný cyklus. Když pacient na kliniku přijde, existuje nějaký doporučený postup vyšetření. Musíte mít hormonální profil, ultrazvukové vyšetření, máte za sebou nějaký pohovor s lékařem, vyšetří se spermiogram, a pokud je důvod, mají se vyšetřit vejcovody. Lékař musí udělat vše pro to, aby stanovil důvod neplodnosti. To je to, co by mělo pacienta nejvíc zajímat – proč nemohu otěhotnět přirozeně. V medicínské praxi tomu říkáme diagnóza. Až podle ní můžeme nasadit léčbu. Je pravda, že část párů končí pod diagnózou „nevysvětlitelná neplodnost“. Neboli nejsme schopni určit, proč ten pár nemůže otěhotnět, přestože jsou všechna vyšetření v pořádku. Pak je to na úrovni samotných buněk – spermií a vajíčka, že se nemohou potkat nebo je tam skrytý imunologický faktor. I tyhle diagnózy mají vysokou úspěšnost vyléčení.

Na jaké úrovni je česká reprodukční medicína?
Říkám to opakovaně. Jsme na výborné úrovni. Dám vám takové srovnání. Československo, asistovaná reprodukce fungovala jen v několika málo městech. V současnosti přijede ročně ze Slovenska do České republiky kolem 800 až 1000 párů se léčit pro neplodnost. Víte, kolik párů jede z České republiky se stejnými problémy na Slovensko? Je to přesně nula. Přesto, že jsme tak blízko, máme přístup ke stejným technologiím, tak jsme se za dvacet let posunuli neskutečně dopředu, a vidím to i ve srovnání s dalšími zeměmi. Samozřejmě jsou tu země, které jsou na tom ještě lépe, třeba skandinávské země, částečně i Španělsko. To vše jsou lídři asistované reprodukce. Ve srovnání s Rakouskem nebo Německem, jsme na tom velmi dobře.

Čím to je?
Legislativou a otevřenou společností. Podařilo se tu ustanovit nějaký zákon o asistované reprodukci, který funguje. Máme jasně dané, koho a jakým způsobem můžeme léčit. Také se našim předchůdcům před nějakým čtvrtstoletím povedlo zavést úhradu asistované reprodukce ze zdravotního pojištění. Ta úhrada je stejná pro státní zdravotnická zařízení, pro univerzitní nemocnice i pro privátní nemocnice. To vedlo k obrovskému rozvoji metody. Technologie zůstává po celém světě stejná. U nás je také otevřený přístup k embryologii. To je taková část procesu, která je nejdelikátnější. Při procesu se manipuluje s vajíčky i spermiemi. Západní embryologové si drží své know-how a určité techniky tam dělají jen někteří z nich. Kdežto u nás to umí většina. Máme tu velkou zručnost.

Umělé oplodnění je ženám v České republice hrazeno ze zdravotního pojištění až čtyřikrát za život, a to až do dne dosažení 40. roku. Je to správně nastaveno?
Zda je to nastaveno správně, o tom rozhodují plátci. Ti si musí srovnat, co to přinese jim a co společnosti. Zmíněné podmínky, které říkáte, jsou z mého pohledu dostatečné na jedno až dvě děti. Úspěšnost asistované reprodukce, tedy narozených dětí z asistované reprodukce, je kolem pětatřiceti až čtyřiceti procent. Je to výše, než je světový průměr. Nad padesát procent není nikdo.

Jaká je cena reprodukčního cyklu v Česku a na kolik vyjde v zahraničí?
Pokud se bavíme o ceně z úhradového pojištění, tak se cena skládá ze dvou částí. Jedna část je úhrada léků, která je ve výši zhruba osmdesáti pěti až devadesáti procent. Tvoří to zhruba pětadvacet až třicet tisíc korun z ceny. Zbytek, nějakých pětatřicet až čtyřicet tisíc korun, tvoří práci lékaře, embryologa, androloga, anesteziologa, a v ceně jsou i veškeré materiály, které jsou použité.