Severozápadně od Ostravy se nachází malý region, který je specifický svou německou tradicí. Kola historie hranice německého státu odvály stovky kilometrů daleko, přesto si na Hlučínsku „Prajzáci” drží svou unikátní národní tradici. Jak se z Čechů stali Němci a pak zase zpátky Češi? Vesnice a městečka v malém okrese vláčely velké dějiny Evropy.
Celý pozoruhodný příběh se začal psát za vlády Jana Lucemburského. Slavný panovník zastíněný velkolepých odkazem svého syna Karla IV. totiž pod nadvládu koruny českých králů přidal rozsáhlé území Horního a Dolního Slezska. Dlouhá staletí tomu tak zůstalo. Hlučínsko bylo jednou z těchto oblastí, kde se míchaly české a německé vlivy. Jenže velmocenská politika států v 18. století začala psát jiný příběh.
Habsburský panovník Karel VI. neměl mužského dědice, ovšem s koncem panování jeho rodu ve střední Evropě se nehodlal smířit a pomocí dokumentu zvaného Pragmatická sankce uzákonil nástupnictví v ženské linii. Zatímco Anglie měla za sebou vládu několika královen, ve středoevropském prostoru šlo o novum, které se stalo záminkou pro mocichtivého pruského krále Fridricha, aby se pokusil odloupnout z habsburského soustátí nějaké chutné sousto. Slezská knížectví byla obzvláště tučným pokrmem, jelikož jimi vedla řada významných obchodních cest.
Marie Terezie byla v počátcích své vlády nejistou panovnicí a téměř 40 000 kilometrů čtverečních Slezska připadlo po sérii válek Prusku. S ním i okolí Ratibořic, která historicky patřila vedlejší větvi Přemyslovců. Hlučínsko si na svůj vznik muselo počkat až na počátek 20. století.
V roce 1918 se ocitlo Německé císařství na kolenou. Od porážky Rakouska v roce 1866 Prusko a později sjednocené Německo kráčelo od vítězství k vítězství, ale na bojištích 1. světové války stát vyčerpala válka proti koalici takřka všech světových mocností. Francouzi, kteří nesli největší tíhu bojů na západní frontě, začali diktovat poraženému sousedovi tvrdé podmínky.
V jejich stínu se chtěli vyhřát během budování Versailleského systému jejich noví spojenci z Československa. Delegace vedené Edvardem Benešem vznášela rozsáhle požadavky. Například připojení koridoru k Jaderskému moři, což mělo reflektovat uzemní zisky Přemysla Otakara II. ve vrcholném středověku. Exklávy v Lužici zase odkazovaly na Karla IV. Cíl byl jediný, uhájit pro Československo historické hranice Koruny české, kde však pohraničí obývalo převážně německojazyčné obyvatelstvo provolávající připojení k Německu (s výjimkou jižní Moravy, tam chtěli do Rakouska).
Cíl se podařil, německé oblasti v pohraničí zůstaly nově vznikajícímu Československu, nehledě na národovecké požadavky části tamějších obyvatel. V opačném gardu se pak odehrála situace okolo Ratibořska. Ačkoliv se region cca 200 let nacházel v Německu (Prusku), místním zůstal počeštělý dialekt a identita s Moravou. Šlo spíše o náboženské propojení tzv. Moravců s církevní správou olomouckého arcibiskupství, ale jako záminka pro územní kořist uvedené argumenty posloužily dobře.
Jenže k Československu se měla připojit jen jižní část Ratibořska. Kudy povede nová hranice nikdo nevěděl. V porcování Německa měli hlavní slovo Francouzi a nejinak tomu bylo v případě Hlučínska. Generál Le Rond, který měl otázku na starost, udělal na mapě přímku podle pravítka a bylo vymalováno, Hlučínsko, neboli „Prajská” bylo na světě.
Místní obyvatele k Československu příliš nepřilnuli a pod německá křídla se vrátili ještě v době 2. světové války, kdy se z Hlučínska stala součást nacistické Třetí říše.
Mapa se však překreslovala ještě jednou. Po 2. světové válce Stalin posunul Polsko o několik stovek kilometrů na západ na úkor poraženého Německa, aby si Sovětský svaz mohl oříznout kus polského území na východě, a Slezsko připadlo Polsku. Hlučínští Prajzáci (čili Prusové), tímto pojmenováním vzpomínají na svou Německou/Pruskou minulost, i když region už na severu sousedí s Polskem a nikoliv s Německem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
