DRBNA HISTORIČKA: Válka o Těšínsko. Jediný konflikt, kterého se Československo přímo účastnilo, zanechal šrámy dodnes

Jednání ve Versailles mezi vítěznými mocnostmi Dohody a poraženými centrálními mocnostmi vyústil v rozbití Rakouska-Uherska a vznik řady nových států. Společný nepřítel byl poražen, ale kudy povedou hranice mezi novými státy? Jen české země byly součástí habsburského soustátí téměř čtyři století.

Ačkoliv Češi dlouhé roky veškeré požadavky na autonomii, samostatnost byla novum Masarykovy válečné diplomacie, opíraly o dlouhou historii české státnosti, některá území byla i v tomto kontextu sporná. V první řadě Těšínsko. Od středověku se nad knížectvím střídala vláda českých knížat a králů s jejich polskými protějšky. V předlitavské části Rakousko-Uherska na tom nesešlo. Jenže dva nově vzniklé státy si území začala nárokovat kvůli uhelným dolům a části Severní dráhy císaře Ferdinanda.

První železniční spojení na našem území mělo původně spojovat Vídeň a Krakow a jedna jeho odbočka přes Bohumín byla jedinou železniční spojnicí s východní Slovenskem. Dopravní infrastrukturu nově vzniklá stát tíživě potřeboval.

Naopak v oblasti dominoval mezi lidmi polský vliv. V posledních desetiletích se totiž na Ostravsko stěhovali dělníci z chudého Haliče, aby získali pracovní místa v hutích a dolech. V rozvíjející Ostravě zdaleka nebylo dostatek ubytovacích kapacit, tak se Poláci z Haliče usídlovali i v okolních městech a vesnicích. 

Jenže polská národnost vládla v regionu jen naoko. Mezi 'nečechy' na Těšínsku se totiž nenacházeli jen migranti z Haliče, ale také místní Šlonzáci, kteří mluvili specifickým dialektem po naszymu. Měli velmi blízko k Němcům a panovaly mezi nimi poměrně silné protipolské nálady. Jenže právě tito lidé se ve sčítáních lidu zapisovali podle mateřské řeči k Polákům. Varianta po naszymu totiž v arších nebyla.

V prvních týdnech po pádu Rakousko-Uherska se sporné Těšínsko prozatímně rozdělilo mezi Čechy a Poláky na bázi dohody místních orgánu, kdy dominoval jazykový princip. S tím bylo Polsko spokojené, ale pražská vláda v čele s prezidentem Masarykem nikoliv. Dráha, doly a důležitý průmysl se totiž nacházel na polském území. Do konce roku 1918 se věc nijak nevyvíjela a Češi spoléhali na rozhodnutí dohodových spojenců ve svůj prospěch.

Na přelomu roku však na sporném území Polsko vypsalo volby do Sejmu a začalo verbovat do armády. Šlo o mazanou taktiku, jak si sporné území přisvojit z právního hlediska. Praha byla jejich počínáním velmi znepokojena a začala chystat vojenskou intervenci.

Do jejího čela byl ustanoven dobrodruh z francouzských legií, který strávil kus života v Africe (kde v Casablance roku 1945 i zemřel) podplukovník Josef Šnejdárek. Ten se před prvním výstřelem pokusil donutit ke stáhnutí polských vojáků z oblasti návštěvou tamějšího velitele generála Franciszka Latinika v doprovodu francouzských důstojníků, kteří se v Československu nacházeli (Francouzi pomáhali budovat armádu Československu ještě řadu let). Sám Šnejdárek byl oficiálně francouzským občanem a důstojníkem až do roku 1927 a nosil francouzskou uniformu, jak bylo zvykem i u ostatních legionářů nasazených na Těšínsku. Punc francouzství měl vzbudit dojem, že Šnejdárek jedná jménem dohodových mocností a Latinik se mu měl vzdát, což se nestalo.

Ve skutečnosti byli Francouzi proti československé vojenské intervenci, na což upozorňovali v Paříži přítomného Beneše a ten před vojenskou operací varoval. S tím ale narazil u Masaryka.

Krátké boje měly poměrně jednoznačný průběh. Poláci byli zatlačeni do vnitrozemí a hrozila jim drtivá porážka u Skočova. Nakonec ale bylo vyslyšeno volání spojenců a československá vláda útok zastavila. Výsledkem se stala mnohem příznivější demarkační linie pro Československo, které získalo jak železnici tak doly v oblasti (hlavně v okolí Karviné, kde probíhaly asi nejtěžší boje).

Poláci však na útok nezapomněli, v roce 1928 se přidali k Hitlerovu krájení československé kořisti a Těšínsko anektovali. Nebýt československé intervence v lednu 1919, možná by se k mnichovské zradě náš severní soused postavil jinak a historie mohla nabrat jiný směr. Možná však mohla vést hranice mezi Moravskou a Polskou Ostravou, nikoliv severněji v Těšíně.