Drbna historička: Štramberská Trúba a Pražský hrad. Dominanta městečka má se sídlem prezidenta jednu věc společnou

Městečko Štramberk za svůj vznik vděčí právě tamějšímu hradu. Původně se totiž jednalo o podhradní osadu, kterou na město povýšil moravský markrabě Jan Jindřich. Věrný pobočník Karla IV. a zakladatel lucemburské sekundogenitury v Brně, která se hned v druhém pokolení synů Jana Jindřicha pustila do bratrovražedného boje. 

Ale zpátky k hradu. Současný ráz věže, jež je pro výhled do okolí populárním cílem turistů, nemá na svědomí jen doba lucemburské vlády v Čechách a na Moravě. Hrad vlastnila posléze celá řada významných šlechticů v čele s pány z Kravař, aby přes vlastnictví novojickými měšťany a jezuity zůstal hrad na konci 18. století pustý a začal chátrat. 

Hradní kameny byly užitečným materiálem a nikým nespravovaný objekt se proměnil v dostupný kamenolom pro lidové stavitele z blízkého okolí. Tento osud potkal řadu tuzemských hradů. Po mnohých tak dnes zbyly jen terénní relikty. 

Štramberk však naštěstí během využívání jeho zdiva na podezdívky chlévů nestačili “kameníci” rozebrat do základů a v druhé polovině 19. století se stal předmětem zájmu bohulibějšího dobového trendu. Tím byl romantizující zájem o historické památky. 

V tuzemsku tuto celoevropskou módu nejlépe reprezentoval Karel Hynek Mácha svým čundráckým nocležením v hradních zříceninách, ale trend měl i své jiné podoby. 

V druhé polovině 19. století u věže hradu Štramberk místní stolař Kopeček postavil dřevěné schody, aby se k atraktivními místu dostali snáž turisté a záhy přibyla i dřevěná budova pro výčep na svlažení vyschlých hrdel. 

Rozvíjející se Klub českých turistů si druhého života hradu začal všímat a rozjel projekt na rekonstrukci hradu, k níž přizval architekta/památkáře Karla Hilberta, jenž vystudoval ve Vídni a stál i za rekonstrukcí katedrály sv. Víta na Pražském hradě.  

Podobně jako v případě nejslavnější tuzemské katedrály, kterou by dnes její zakladatel Karel IV. rozhodně nepoznal, i věž hradu nad Štramberkem získala jiný ráz podle architektonickým plánů poplatných době. 

Historizující slohy 19. století měly o minulost sice intenzivní zájem, ale to neznamená, že tyto přestavby oživovaly stavby v původní podobě. Architekti měli vlastní (mnohdy zkreslené) představy, jak má správná gotika či renesance vypadat a podle toho “zachraňovali” hrady nebo katedrály. I když Kamil Hilbert byl považován za velkého znalce historické architektury, i na Štramberku je mu během rekonstrukce přičítáno zničení řady historických reliktů hradu. Přesto se v současnosti “jeho Štramberská Trúba” těší velkému zájmu turistů.