Sobota 20. 12. 2025 | Svátek má Dagmar
Dnes, 07:25
Osoblaha je malé město v severním Slezsku, poprvé doložené ve 13. století jako významný trhový a správní bod při obchodní stezce mezi Moravou a Slezskem. Je součástí majetku olomouckého biskupství a patři mezi tzv. Moravské enklávy ve Slezsku. V poslední době bylo o Osoblaze slyšet v souvislosti se zrušením poslední úzkorozchodné trati u nás. Nás ale teď bude zajímat děkanský kostel zasvěcený sv. Máří Magdaléně. Ten vznikl už ve 3. čtvrtině 13. století a náležel k nejvýznamnějším raně gotickým stavbám u nás.
Zásadní ranou pro památku byla 2. světová válka. Přes Osoblažsko přecházela fronta a ustupující armáda Třetí říše na hranicích kladla tuhý odpor. Věž kostela Maří Magdalény přitom posloužila jako základna pro ostřelovače. Postupující Rudá armáda ji proto bez milosti rozstřílela. Zbytek kostela však zůstal poměrně dobře zachován, včetně unikátního raně gotického portálu.
Válečné běsnění se samozřejmě netýkalo pouze kostela, poničené bylo celé historické centrum města, které si až do 2. světové války uchovalo svůj historický charakter. Řada domů byla poničená, přesto většinu z nich bylo možné opravit. Místní národní výbor se ale v rámci budování lepších zítřků rozhodl pro kompletní asanaci centra města a novodobou výstavbu, včetně v té době nepostradatelných paneláků. Socialistické modernizaci stála v cestě poslední překážka – děkanský kostel. Přes válečné poškození zůstala většina chrámu natolik dochována, že v roce 1958 byl kostel prohlášen kulturní památkou první kategorie. Namísto opravy se však místní národní výbor rozhodl vydat radikální cestou kompletní demolice.
Odstřel kostela neproběhl úplně hladce. O akci se dozvěděl ředitel Okresního vlastivědného muzea v Bruntále Viktor Weiser. V den odstřelu, 11. října 1962, se proto vydal do Osoblahy, aby se protizákonný akt pokusil zastavit. Prošel policejní uzávěru a opakovaně upozorňoval příslušníky Veřejné bezpečnosti, velitele jednotky ministerstva vnitra i tajemníka místního národního výboru Oldřicha Ručku, že chystaný odstřel je v rozporu se zákonem a že osobně ponesou trestněprávní odpovědnost. Místo respektu se dočkal posměchu a byrokratického přehazování odpovědnosti.
„Mezi skupinou, která z tohoto místa dobré viditelnosti očekávala výbuch, byl tajemník MNV s. Rudolf Ručka. Soudruhu tajemníkovi jsem se představil a oficiálně jsem sdělil, že přijíždím na základě upozornění odboru školství a kultury ONV, abych zjistil skutečný stav věcí, protože je důvodná domněnka, že chystaná demolice je nezákonná… Současně s tím jsem upozornil na nebezpečí trestního stíhání ze strany prokuratury, k tomu mi soudruh tajemník řekl a v průběhu jednání asi ještě dvakrát opakoval, takže doslovné znění mohu zaručit: „Má cosi o tom na psacím stole, ale do připíšu jen zpola nahlédl.“
Přítomní komunističtí pohlaváři ani sami nevěděli, co vlastně boří. Předseda Krajského výboru Českého svazu mládeže se snažil ředitele Weisera přesvědčit, „že jde stejně o kostel německých rytířů a že to nemá památkový význam, protože je ze 17. století.“ Ani jedno z toho však nebyla pravda, ale spojení kostela s „německým živlem“ mohlo velmi dobře při jednáních posloužit jako záminka k likvidaci stavby. I když bylo skoro dvacet let po válce, animozita vůči všemu německému byla ještě stále velmi silná.
Po akci sepsal zprávu, která měla posloužit jako základ k prošetření celé akce. Weiser v ní detailně popsal, jak byl ignorován všemi složkami moci: od MNV přes Veřejnou bezpečnost až po zástupce krajských struktur.
„Ohradil jsem se naposledy poukazem na kompetenci ONV v Bruntále ve smyslu zákona o národních výborech a předsedy jsem se přímo zeptal, zda zná zákon o národních výborech, na to mi přisvědčil. Na otázku, zda je mu znám postup na úseku památkové péče, mi odvětil: „Památky jsem se zapomněl naučit", a to posměšným tónem, přestože jsem zvýšenou měrou zdůraznil oficiálnost svého postupu, jako pracovník státní památkové péče na okrese.“
11. října 1962 vybuchly nálože pod věžemi kostela sv. Maří Magdalény v Osoblaze věž se zřítila na těleso kostela a zničila i jedinečný portál, který chtěl Weiser alespoň fragmentárně zachránit. Nešlo „jen“ o demolici jednoho z mnoha poničených chrámů po válce, ale o demonstrativní likvidaci celonárodně významné, raně gotické památky v přímém rozporu s platným zákonem o ochraně kulturních památek. Z kostela dnes nezůstalo nic; na jeho místě je volné prostranství. Je symptomatické, že nikdo se žádného trestu za porušení zákonu nedočkal. A dlouho nebyly ani známy okolnosti demolice, protože zpráva Viktora Weisera byla publikovaná až v roce 1968, po uvolnění cenzury v době Pražského jara.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
