(NE)OBYČEJNÍ: Šumavský historik v Ostravě. Jak Filip Petlička mění muzeum

Váš nástup do Ostravského muzea se datuje od září 2022. Tehdy, možná k překvapení mnohých místních, se stal poměrně mladý historik odněkud ze Šumavy ředitelem instituce, ve které se předtím vedení neměnilo desítky let. Proč jste se vůbec rozhodl pokoušet se o takový post v Ostravě?

Dříve jsem pracoval jako vedoucí prezentace a mluvčí v Památníku Lidice a později v Mezinárodní radě muzeí ICOM, kde jsem mimo jiné spravoval webové stránky. Tak jsem se dozvěděl o výběrovém řízení na místo ředitele muzea, které vypsalo město Ostrava. Zkusil jsem se přihlásit a musím se přiznat, že jsem v úspěch příliš nevěřil. Myslel jsem si, že instituce, jakou je Ostravské muzeum, přece nemůže hledat někoho takového, jako jsem já. Předpokládal jsem, že budou chtít vybrat někoho staršího…

Když jste přihlášku, v jejíž úspěch jste nevěřil, podával, co jste vlastně o Ostravě a Ostravském muzeu věděl? 

To je dobrá otázka, na kterou odpovídám jen nerad. Předtím jsem byl v Ostravě jen párkrát a krátce, Ostravské muzeum jsem neznal vůbec. Na rozdíl od mnoha jiných v republice. Než jsem vůbec přihlášku podal, musel jsem se do Ostravy a jejího muzea vypravit.

Udělal jste si z výsledků vaší výpravy nějaké závěry?

Pamatuji si, jako by to bylo včera. Byl to v lednu 2022. Jel jsme do Ostravy z Pardubic a ujel mi vlak. A musím se přiznat, že jsem si otvírací dobu Ostravského muzea nijak dobře nenastudoval. Do Ostravy jsem tak přijel v sobotu asi v 11 hodin dopoledne, v muzeu jsem byl zhruba v 11.15. Tady mi ovšem velmi přísná paní na pokladně oznámila, že na návštěvu mi zbývá zhruba 30 minut.

Naivně jste předpokládal, že o víkendu bude otevřeno…

Ano. A byl to omyl. Musel jsem návštěvu Ostravy později zopakovat, projít si muzeum ještě jednou, mnohem precizněji. Spolu s muzeem jsem si tehdy prošel i centrum, byl jsem také v Porubě, snažil jsme se město „nasát“. Musím říct, že na mě velmi zapůsobilo, a to v pozitivním smyslu. Zjistil jsem, že práce tady by mě opravdu bavila. Muzeum samotné má obrovský potenciál.

A pak přišel dopis z radnice…

To až později, nejprve jsem musel v rámci přihlášky připravit požadovanou koncepci práce v muzeu. Nedělal jsem si žádné iluze, ale na koncepci jsem začal pracovat opravdu důkladně. Pak teprve přišel dopis z radnice s pozvánkou na výběrové řízení, což pro mě znamenalo milé překvapení. Přijel jsem do Ostravy na pohovor a udělal na mě velký dojem. Ve výběrové komisi, kromě kolegů muzejníků z jiných institucí, byl i tehdejší primátor Tomáš Macura a náměstek pro kulturu Zbyněk Pražák. Jejich účast byla pro mě znamením, že městu na muzeu opravdu záleží.  Což u zřizovatelů není vždy automatické. Stává se, že muzea bývají na okraji zájmu, jsou přece jiné, „důležitější“ věci. Ale v Ostravě…bylo to prostě velmi příjemné.

Můžete se pokusit nám laikům vysvětlit, čím jste komisi tak zásadně oslovil?

Pro mě má muzeum dva základní pilíře činnosti. Jedna je ta sbírkotvorná, kdy sbíráme kulturní dědictví a řádně o ně pečujeme. Ovšem neméně důležité je i to, co muzeologie nazývá prezentace sbírek. Muzeum má mít také vzdělávací formu. Sbírkami máme návštěvníkům něco říkat, vzdělávat je, kultivovat. Aby si z výstavy odnesli nové znalosti, uvědomili si souvislostí. Na to jsem kladl důraz v koncepci a nyní se na to samé snažím klást důraz i v samotné praxi.

Jak se, jako rodák ze šumavské Sušice, s Ostravou sžíváte? Navštěvujete místní ikonická místa, jakými jsou halda Ema nebo Dolní oblast Vítkovice, chodíte na fotbal nebo třeba do opery, která má v Ostravě vynikající zvuk?

Ano chodím na všechna místa, která jste vyjmenoval. Jen k jedinému se musím přiznat, ještě jsem nebyl na fotbale. Což se musím trochu zastydět. Být v Ostravě a nejít na Baník je samozřejmě hřích. Snad vše brzy napravím. Ovšem k mému překvapení jsem se s Ostravou sžil velmi rychle. To se mi nepovedlo ani v Praze, ani na Kladně, kde jsem působil předtím. V Ostravě pořád něco objevuji. Chodím na místní haldy, stejně jako do Dolních Vítkovic, kde to mám moc rád. Snažím se co nejčastěji chodit do divadel, vždycky mě v nich čeká skvělý zážitek, podobně jako v ostravských galeriích.

Zajímalo by mě hodnocení ostravského kulturního života viděné očima šumavského historika…

Je vlastně skvělý. I když je Ostrava třetím největším městem v republice, myslím si, že místní kulturní komunita je velmi semknutá. Stále se potkáváme na vernisážích, stále se něco děje. Ať už v městských institucích nebo v různých spolcích typu Fiducia. Pocity mám z toho všeho, přiznám se, někdy až protichůdné. Na jednu stranu si říkám, že věci, které dělá například spolek Fiducia, by přece mělo dělat muzeum, na druhé straně vidím, že určité věci tak nějak vzlínají zezdola a někdo se jich ujal. Jak už jsem říkal, stále se něco děje. Ostrava má milou semknutou komunitu lidí, která chce dělat něco zajímavého a užitečného. Moc mě baví.

Narazil jste v Ostravě na něco, na co jste koukal s otevřenýma očima?

Nejenom s otevřenýma očima, ale i s otevřenou pusou…Když jsem se přistěhoval, bydlel jsem nějaký čas v Hrabůvce a objevil Jubilejní kolonii. Nádherné místo. Kousek Vídně v Ostravě. A potom příroda. Ostrava je jedno z nejzelenějších velkoměst. Jsou zde krásně městské parky, Bělský les, nádherné je i Poodří a rybníky v okolí. Neustále se nechávám něčím ohromovat a překvapovat.

Pamatujete si ještě na první změny, které jste v roli nového ředitele muzea udělal?

Jako úplně první, a to opravdu hned první nebo druhý den, jsem nechal sundat výhružné tabulky, které v muzeu visely. Byly to piktogramy rodiny v červeném rámečku s nápisem, že za chování dětí zodpovídají jejich rodiče. Byly vůči návštěvníkům velmi nevstřícné.

Ostravské muzeum sídlí od 30. let minulého století v budově staré radnice na Masarykově náměstí. Už v době jeho vzniku se ozývaly hlasy, že budova je pro muzeum malá. Měly pravdu?

Tak samozřejmě, muzeum by větší být mohlo. Na druhé straně, stará radnice je nádherná budova, se skvělým geniem loci, jedna z vůbec nejstarších budov ve městě. Prostory v ní nejsou úplně malé, postupně se s nimi učíme lépe pracovat, lépe je využívat. Jsme v počáteční fázi přípravy nových stálých expozic. Celý prostor se promění a já doufám, že efektivněji. Ale rozhodně si další prostory pro muzeum představit umím.

Jinými slovy, Ostrava by si větší muzeum podle vás zasloužila…

Shodou okolností jsem se nedávno potkal na pracovním jednání s kolegy z muzeí v Brně a v Praze. A právě o velikosti našich institucí jsme se bavili. Pánové nemají jen o něco větší prostory, oproti Ostravě jsou to násobky, až pětinásobky. Říkal jsem si, že v Ostravě máme co dohánět. Muzea v Praze i v Brně mají spoustu poboček, například historických domů, to naše muzeum nemá nic. Určitě je kam růst.

Když jsme u toho porovnávání, sledujete i muzea sousedů za řekou Odrou? Návštěva muzei v Gdaňsku je nezapomenutelná, pak jsou tady Katovice, Varšava…

Kdyby jenom tam. Krásné je už muzeum v nedaleké Ratiboři. Jeho návštěvu v nádherné budově mohu nejenom Ostravanům jen doporučit. Polské muzejnictví je o hodně dál než české. Zdá se mi, že u nás vnímáme muzea pořád starosvětsky. Kolegové v Polsku jsou jinde. Letos jsme pořádali konferenci muzeí nazvanou Známe své návštěvníky? Kolegyně z Muzea polských židů Polin zde měla neuvěřitelnou přednášku o tom, jak v Polsku o návštěvnících přemýšlí, co potřebují… V Polinu mají samostatné oddělení, kde s návštěvníky pečlivě pracují, snaží se zvýšit kvalitu jejich zážitku z návštěvy muzea. Když návštěvník dostane takový servis, odnese si samozřejmě mnohem víc, než když jenom projde expozicí a uvidí pár věcí ve vitrínách, které mu ve finále vlastně ani moc neříkají. V tomto ohledu jsou kolegové v Polsku opravdu míle před námi.

Takže může Polsko sloužit jako inspirace?

To rozhodně ano.

Vraťme se do Ostravy. Před pár týdny jste zde zahájil velkou výstavu Lauby. Světla a stíny Ostravy.  Výstava pojednává o historii s muzeem sousedících laubů, které bohužel nepřežily vládu komunistů. Přitom exponáty jsou, poprvé v historii, vystaveny i v podzemních prostorách muzea. Je výstava tím směrem, kterým se nyní bude muzeum ubírat?

Pevně v to doufám. Na výstavě se už odráží naše nové myšlení, jak práci v muzeu dělat. Nestačí jenom staré věci ukazovat, ale také je třeba je vysvětlovat. A to přístupnou formou. Do přípravy jsme zapojili architekta i scénografku. Navíc uvolněné sklepní prostory výstavě moc sluší. Krásné klenuté stropy s lauby hrají dohromady. Výstavou chceme hodně vysvětlovat, vzbuzovat emoce. Kolegovi Zbyňkovi Moravcovi se velmi dobře podařilo napsat texty. Jsou jednoduché, ale zároveň říkají to podstatné. Nechceme žádné panely s dlouhými texty, u kterých stojíte tak dlouho, až vás z toho bolí nohy. Současný člověk je vizuální, nerad čte. Tomu se musíme přizpůsobit. Myslím si, že se nám to v tomto případě podařilo. Už v létě jsme otevřeli výstavu nazvanou Od koně k vykřičníku, což je první výstava dělaná novým stylem. Lauby jsou další krok.

Máte za první měsíc výstavy Lauby nějaké výrazné ohlasy?

Reakce návštěvníků jsou moc pěkné. Vždycky si rád čtu v návštěvní knize a nyní nám lidé kromě pozitivních ohlasů do knihy i kreslí velmi milé malůvky. Navíc se návštěvníci rozepisují, což pro mě znamená, že na ně výstava opravdu působí.

Co čeká návštěvníky Ostravského muzea v přicházejícím roce 2025?

Připravujeme jednu velkou výstavu, jejímž tématem bude káva. Chceme zpracovat téma kávy komplexně. Nebudeme se zaměřovat jen na ostravské kavárny, na které bylo město v meziválečném období velmi bohaté. Zároveň se podíváme i na vznik kávy a její dopravu. Půjde o ucelený příběh kávy, který se pro návštěvníky otevře na podzim, až skončí výstava Lauby.

Osobní otázka na závěr. Znám řadu lidí, kteří se z Ostravy na Šumavu odstěhovali a změnu si nemohou vynachválit. Vy jste se vydal přesně opačným směrem. Není vám tady po Šumavě smutno?

Šumavu mám rád. V Sušici jsem se narodil, chodil do školy, mám v ní rodiče, za kterými jezdím. Navíc jsem pracoval i na hradě Kašperku… Ale pocitem, že bych měl být spíš na Šumavě než v Ostravě, opravdu netrpím. Naopak. V Ostravě se mi moc líbí.