Spisovatel Jiří Klečka píše temné prózy ve stínu beskydského Ondřejníku

Udělejme si v tom pořádek hned na začátku. V roce 2019 vám vyšel první román Pět ročních období, v roce 2022 následovala další kniha nazvaná Papírové domky a zatím posledním titulem je kniha z roku 2023 pojmenovaná Zapomenutá. Vaši čtenáři si v internetových diskuzích pochvalují zejména spletitost příběhů, hodně kladných bodů také sklízí fakt, že se, alespoň částečně, odehrávají v Ostravě. Pisatelé však trochu mají problém určit žánr. Jak byste své knihy charakterizoval vy sám? Je to fantasy? Detektivka? Temný thriller?
Máte pravdu, je to složité. Mé příběhy se mění a vyvíjejí. Navíc ve všech mých románech se odehrává něco fantazijního, něco, co nepochází z tohoto světa a nějak ho přesahuje.  V mé poslední knize, kterou právě chystám, už ale žádná mystéria nebudou. Papírové domky a Zapomenutou bych charakterizoval jako příběhy s tajemným nádechem. První román, Pět ročních období, ten je také fantazijní, ale pojednává o naději. A čtvrtý, dosud rozpracovaný, bude něčím mezi detektivkou a thrillerem. Žánrově se má vlastní tvorba specifikuje opravdu těžko. S oblibou totiž mezi žánry skáču.

Takže pořadí vašich knih, včetně poslední nedopsané, je následující: naděje, temnota, temnota, thriller…
Přesně tak… Píšu o tom, co mě momentálně oslovuje. V mých románech se vždy nějak otiskují mé aktuální prožitky.

A obtiskuje se v nich ve velké míře také Ostrava…
To zejména v Papírových domcích a v Zapomenuté. Děj Pěti ročních období své konkrétní místo nemá, odehrává se v bezejmenném městě. Nejvíce Ostravy čtenáři naleznou v Papírových domcích. Chtěl jsem román do Ostravy umístit, protože mi Ostrava přijde v určitých ohledech fascinující a vlastně literárně nevyužitá. A v Zapomenuté, tam se zase většinou nacházíme kousek od Opavy, každopádně zůstáváme v Moravskoslezském kraji.

Napsat a vydat během let 2019 až 2023 tři romány, to tedy jste pilným autorem, jestli se mnou souhlasíte. Tři romány za čtyři roky je velmi dobrý výsledek, nemyslíte?
No, možná by to mohlo být i lepší… Je pravda, že od vydání Pěti ročních období píšu vlastně neustále. Jde o kontinuální proces. Mezitím jsem ještě napsal jednu knihu fantasy, ale tu hodlám ještě přepsat. Máte vlastně asi pravdu. Píšu pořád.

Jaké jste měl pocit, když vycházela vaše první kniha? Byl jste před pěti lety hodně nervózní, jak to celé dopadne? A bylo tomu tak i u dalších knih? Nutno dodat, že všechny vám vyšly v prestižním vydavatelství Vyšehrad.
Jestli jsem byl a bývám při vydání knih nervózní? To vlastně sám nevím. Ve finále si myslím, že jsem měl možná až přehnaná očekávání, jak moc mi napsaná kniha promění život. Myslel jsem si, že se například budu moci pracovně zaobírat nějakým odvětvím blíže knihám. Sice jsem nepředpokládal, že udělám kdovíjak velkou díru na trhu, ale doufal jsem, že třeba přijdou nabídky z českých nakladatelství na nějakou bližší spolupráci.

A nepřišly…
Ne. Ale jestli jsem někdy začal být nervózní, to až s recenzemi u jednotlivých knih. Autoři recenzí si jako by vůbec neuvědomovali, jak moc mohou zasáhnout do života tvůrce knihy.

Jak recenze vyznívaly?
Byly zvláštní. Zejména u první knihy. Buď se recenzentům knížka líbila moc, nebo vůbec. U dalších knih už nejsou hodnocení tak kategorická. Ale u Pěti ročních období, tam je to opravdu ode zdi ke zdi. Román pojednává o pouti vdovce, který se na konci cesty musí smířit se smrtí své ženy. A trochu se vše dotkne fantaskního světa. Spoustu čtenářů takový žánr překvapil. Možná na něj nebyli zvyklí. Nejvyrovnanější recenze mají Papírové domky. Tam je už od anotace jasné, že román bude mít mysteriózní podtóny. Jde hodně o thrillerový až hororový příběh, ve kterém se čtenářům líbí ostravská atmosféra. U třetí knihy Zapomenutá mi někdy čtenáři vyčítají, že jsem zvolil poněkud kontroverzní konec. Některé čtenáře závěr prostě rozhodí.

Mají vaše romány v něčem obdobný děj?
Myslím, že ne. V každém příběhu je obtisk toho, co právě prožívám. Pět ročních období je o vdovci, který se musí začít sám starat o rodinu. Když jsem román psal, měla se nám narodit dcera. Promítl jsem si, co vlastně znamená mít rodinu. Do psaní jsem obtiskl svoji nejistotu z nové role otce. Když vznikaly Papírové domky, právě jsme se s rodinou stěhovali do nového domu. Prožívali jsme pocity z nového světa kolem nás. A pokud jde o třetí román Zapomenutá, zde hraje velkou roli má teta, která na mě měla veliký vliv v mém dětství.  Zapůsobila na mě svými životními hodnotami. Později onemocněla Alzheimerovou chorobou. V Alzheimerově centru jsem viděl, co s ní nemoc udělala. Tam mě napadla myšlenka začít psát o tom, jak se člověk vyrovnává se ztrátou paměti.

Píšete o Ostravě, jste rodilý Ostravák, ale přesto jste se z města s rodinou odstěhoval a nyní žijete ve 30 kilometrů vzdáleném Frýdlantu nad Ostravicí. Takhle to ovšem dělá spousta lidí z Ostravy, že opouští město a stěhuje se někam blíže k horám nebo do většího klidu. Kritice, že bydlí shodou okolností také až ve Frýdlantu, čelil někdejší primátor Ostravy Petr Kajnar.  Není pak divu, že Ostravě obyvatelé zrovna nepřibývají.
Jsem Ostravák jako poleno, ale rozhodli jsme se změnit prostředí. Už kvůli dětem, život pod horami je pro ně moc fajn. Dokonce jsme přemýšleli, že se odstěhujeme z tohoto kraje úplně. Ale jak říká jeden můj dobrý kamarád: když se všichni odstěhujeme do Prahy, kdo tady pak zůstane?

Zůstávají staří a chudí, jak někdy s oblibou v nadsázce říkám, a tak trochu tím myslím i sebe… V Ostravě rozhodně život nijak snadný není.
To tedy opravdu není. Je to tak, člověka to často táhne jinam. Na druhou stranu, Ostravsko je náš domov. Narodil jsem se tady a mám tady kořeny. V kraji jsme s rodinou zůstali.

Přichází otázka na tělo: čím se živíte? Psaním knih se v této zemi moc uživit nedá.
Leda byste měl z pekla štěstí… Pracuji jako manažer pro francouzskou firmu, která vyrábí identifikační doklady pro různé země po celém světě. Doklady se konkrétně tisknou v pobočce firmy v ostravském Svinově. Kromě jiného mám na starosti proces zavádění nových pasů a občanských průkazů do výroby. Cestuji tak po světě, navštěvuji státy jako Maroko, Francii nebo Holandsko.

A píšete.
Ano. Při cestování ve vlacích, na letištích, kde to jenom jde. Protože pracuji z domu, ušetřím čas na přesuny a můžu tak psát brzy ráno i pozdě večer.

Předpokládám, že nyní se jedná o váš čtvrtý román.
Ano, ponese název Černý kos. Bude o dvou klucích, kteří se narodili, jak také jinak, v Ostravě. V průběhu 80. let se po nich slehne zem. Setkáváme se s nimi už v současnosti, kdy jsou dospělí, každý žije na jiném konci republiky. Čtenář mezitím zjistí, co všechno se v mezičase odehrálo. Jde o takový temnější thriller. Tentokrát knihu vydá brněnský Host, z čehož mám velkou radost a vnímám to ve své spisovatelské dráze jako milník. Světlo světa by měla spatřit příští rok v červnu.

Sledujete i další místní autory z Ostravska? Jste ve spojení?
Přiznám se, že ještě před rokem bych vám na takovou otázku vůbec nedokázal odpovědět. Ale bude tomu právě rok, kdy jsem se seznámil s Lenkou Pastorčákovou, spisovatelkou, bývalou novinářkou i mluvčí prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše. Přestěhovala se z Prahy zpátky do Orlové, vydala mimo jiné skvělou knihu o pozadí prezidentské kampaně Kandidát.  Spolu jsme založili Moravskoslezský gang spisovatelů. Patří k nám například Vlaďka Sacká, autorka fantazy, dále Kateřina Dubská, výborná spisovatelka, nebo Antonín Mazáč se svými napínavými thrillery. V gangu už nejsme se svými spisovatelskými starostmi sami a určitě si máme o čem povídat. Všichni se tak nějak postupně objevujeme a propojujeme.

Prozradíte čtenářům vaše oblíbené autory? Nebo možná ještě lépe, kdybyste měl doporučit knihu jako vánoční dárek, pak od koho?
Mám moc rád dílo Petry Dvořákové, Aleny Mornštajnové, stejně tak i Kateřiny Tučkové. Vlastně jsou to samé ženy. Píšou všechny skvěle, moc dobře se čtou. Ty bych rozhodně doporučil.

Poslední otázka se týká Beskyd. Chodíte do nich, když už jste se k nim s rodinou přestěhoval?
Chodíme všichni. Já, moje žena i mé dvě dcery, které mají 9 a 7 let. Sice ne tak často, jak bychom si přáli, ale chodíme. Bydlíme přímo pod Ondřejníkem. Někdy na něj vyrážíme i hodně brzy zrána. Jsme moc spokojeni.

Takže cíl vaší nejoblíbenější beskydské túry je jasný.
Ano. Je to Ondřejník. Jednoznačně.