V Životicích na Karvinsku nacisté před osmdesáti lety popravili 36 nevinných mužů. Velitele nepotrestali

(Po)zapomenutá tragédie

V roce 2022 vydala o události spisovatelka Karin Lednická knihu Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. K tématu se podle svých slov v doslovu knihy dostala při psaní druhého dílu trilogie Šikmý kostel. Úplně neznámé pro ni nebylo. Vyrostla v Havířově a několikrát se školou navštívila památník věnovaný tragédii.

Příčinou tragédie byla přestřelka mezi odbojáři z polské sabotážní skupiny Armia Krajowa a gestapem 4. srpna 1944 v životické hospodě Isidora Mokrosze, kde partyzáni napadli příslušníky gestapa, kteří zde zrovna byli. Při této přestřelce byli zabiti tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský.

Krvavá msta

Nacisté o dva dny později zastřelili 36 lidí z Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka (všechny muže, kteří neprokázali německou státní příslušnost, pozn. redakce). Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být krvavá msta za zavražděné. Dalších 31 lidí gestapo odvedlo do koncentračních táborů, odkud se vrátili jen čtyři. Nejmladšímu ze zastřelených nebylo ještě 17 let. Do matričních záznamů přikázali nacisté zapsat tyto vraždy jako případy srdeční slabosti či mrtvice. Ve stejný den nechali mrtvé odvézt na starý židovský hřbitov do Orlové, uložit do společně jámy a zasypat.

Koncem roku 1945 bylo několik příslušníků gestapa odsouzeno, někteří dostali trest smrti, jiní byli odsouzeni do vězení. „Jmenný seznam gestapáků, kteří vraždili v Životicích, se nedochoval. Podařilo se zjistit 25 jmen, 11 z nich uniklo bez trestu," napsala Lednická v knize.

Velitel zásahu vyvázl bez trestu, dožil se 88 let

Bez trestu vyvázl i velitel zásahu Magwitz. Po válce žil v západním Německu, v Československu byl stíhán za trestný čin vraždy, z Německa ale úřady v roce 1975 napsaly, že trestní stíhání proti němu bylo zastaveno s tím, že „k zastřelení osob mohlo dojít při jejich pokusu o útěk". Magwitz zemřel v únoru 2004 v 88 letech. Na jeho parte dala rodina citát Miguela de Cervantese „smrt kosí suchou i zelenou trávu".

Teprve po válce byly ostatky obětí masakru převezeny do Životic a uloženy do mohyly poblíž hřbitova. V roce 1949 u mohyly vznikl památník, jehož autorem je akademický sochař Franciszek Swider z Karviné. V roce 1984 bylo u pomníku otevřeno muzeum.

Upravená historie

Lednická ke knize jednou řekla: „Při rešerších pro druhý díl Šikmého kostela jsem nabrala mnohem více materiálu, než se do knihy vešlo. A protože to byla významná osobní svědectví a dříve nezpracované dokumenty, které dokládají skutečný průběh událostí, řekla jsem si, že by bylo dobré, aby konečně zazněla plná pravda. Například že Isidor Mokrosz, po celé dekády označovaný za kolaboranta, byl naprosto nevinnou obětí. Teprve po válce mu nasadili psí hlavu lidé, kteří vytvářeli onu zideologizovanou verzi životických událostí. Prostě se jim to hodilo do krámu. Aby mohli glorifikovat jedny, museli dehonestovat jiné. Takto postižená rodina musela s tou lží celé dekády žít a nést její důsledky – například Isidorův syn skončil u PTP."

Na dalších místech Havířovska a Těšínska zahynulo během druhé světové války při podobných akcích proti civilistům dalších více než 100 lidí.