Když se historie potká s politikou. Bretholz obhajoval Němce, ale nacistům se nehodil

Roku 1892 byl jmenován moravským zemským historiografem a později vedl Moravský zemský archiv v Brně. Podílel se na reorganizaci Zemského archivu, vydával důležité historické prameny (včetně Kosmovy kroniky) a odhalil i Bočkovy padělky, které dlouho mátly historiky. 

Jenomže po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa se akademická debata změnila v ostrý politický spor. Nový stát musel obhájit svou existenci a zároveň řešil napětí s početnou německou menšinou v pohraničí. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk tehdy prohlásil, že Němci v českých zemích jsou historicky spíše emigranty a kolonisty. Pro mnoho sudetských Němců to byla tvrdá rána. Bretholz se rozhodl odpovědět – a to útokem na jádro Masarykova pojetí dějin. Ve své monumentální práci Geschichte Böhmens und Mährens přišel s teorií, která doslova přepisovala dějiny.

Masaryk přebral Palackého výklad dějin, podle kterého přišli Němci do českých zemí až ve 13. století během středověké kolonizace. Bretholz tvrdil, že germánské obyvatelstvo z území Čech a Moravy nikdy úplně nezmizelo. Zbytky starověkých kmenů Markomanů a Kvádů tu přežívaly i po příchodu Slovanů a pozdější německá kolonizace byla spíše právní a kulturní změnou než skutečným příchodem nového obyvatelstva. Němci podle něj nebyli „hosté“, ale starousedlíci. A jako takoví by měli mít právo na autonomii.

Reakce české historiografie byla rychlá a velmi ostrá. Historik Josef Pekař věnoval Bretholzovým teoriím obsáhlou polemiku. Proti jeho tezi se ohradili i někteří němečtí profesoři. Opravdová mediální smršť se však odehrávala v českém tisku. O Bretholzovi se psalo jako o „arcivrahovi českých dějin“.

Dnes by bez problémů vyhrál v anketě o největšího přepisovače dějin. Debata o středověké kolonizaci se tak změnila v ideologickou přestřelku, ve které šlo víc o politiku než o samotný středověk. Navíc se proti Bretholzovi začali bouřit i jeho spolupracovníci z archivu, a tak není žádný div, že roku 1927 byl penzionován. 

Ani zbytek jeho života nebyl klidný. Bretholz svou kariéru obětoval obhajobě německé menšiny v českých zemích, ovšem po nástupu nacismu byl kvůli svému židovskému původu považován za nežádoucí osobu. Nepomohlo mu ani to, že jeho teorie obhajovala historickou kontinuitu německého prostoru ve střední Evropě a sloužila tak jako opora nároků Třetí říše.

V závěru života se Bretholz vrátil ke kořenům a věnoval se výzkumu dějin židů na Moravě. Díky jeho precizní práci s dokumenty židovských obcí se tak podařilo zachovat mnoho informací z archivů, které zanikly během 2. světové války. Antisemitismus, který Bretholze diskvalifikoval v očích nacistů, tak paradoxně vedl k uchování dějin moravských židovských obcí. 

Bertold Bretholz zemřel roku 1936 v Brně, zapomenutý a izolovaný. Dle mnohých ho vzestup nacismu dovedl až k sebevraždě. Dnes je Berthold Bretholz připomínán jako rozporuplná postava. Na jedné straně skvělý archivář a editor pramenů, na druhé historik, který se nechal vtáhnout do národnostních sporů své doby. Jeho příběh ukazuje jednu důležitou věc: dějiny nejsou jen minulostí. Jsou také nástrojem, kterým se vede boj o současnost.