Krnov patřil rodu Hohenzollernů, z něhož vzešel císař. Z města je vyhnal Albrecht z Valdštejna

Hohenzollernové jsou starý, už ve vrcholném středověku doložený rod. Jejich hlavní vzestup začal, když Zikmund Lucemburský udělil Fridrichu VI. v léno Braniborsko, zemi, která byla podobně jako Morava markrabstvím, ale navíc se k ní pojil kurfiřtský hlas. Braniborský markrabě tak byl jedním ze sedmi volitelů krále Svaté říše římské národa německého.

Zikmund získal Braniborsko od svého otce Karla IV., jenže svou pozornost Zikmund přesunul do svého království v Uhrách a posléze usiloval i o českou královskou korunu, tu sice právoplatně zdědil, ale husitská revoluce mu panování docela zásadní způsobem zkomplikovala.

Ale zpět do Krnova. Rod, k němuž patřili později pruští králové a němečtí císařové, získal Krnov roku 1524, když ho koupil Jiří Braniborsko-ansbašský, od Jiřího ze Šelenberka a Kosti.

Zájem markraběte o Slezsko byl promyšlenou taktikou, jak přesunout mocenskou základnu z Uher, na začátku 16. století kriticky ohroženého území tureckými útoky, do bezpečnější oblasti. Jiří kromě Krnovska získal také Ratibořsko po bezdětném Valentinovi Hrbatém. Pod nelichotivým jménem se neskrývá nikdo menší než “poslední Přemyslovec”, potomek Mikuláše Opavského, oficiálního levobočka Přemysla Otakara II.

Zatímco Hohenzollernové byli spojenci jak husitského krále Jiřího z Poděbrad a dobře vycházeli i s jeho sokem Matyášem Korvínem, následně i s Jagellonci, tak náhlý zisk českých zemí Habsburky pro ně byl tlustou čárou přes rozpočet.

Ferdinand Habsburský byl ambiciózním vládcem a nerad viděl, že v jeho království má silnou mocenskou základnu německý rod. Hohenzollernové tak v Krnově příliš nepobývali, aby Habsburka nedráždili.

Výjimkou byl Jan Jiří Krnovský, který název města držel i ve svém jméně. Pobýval na místním zámku, kde se i roku 1610 oženil. Sám byl kalvinistou, dokonce se stal na krátko biskupem této církve ve Štrasburku. Konflikt s Habsburky dřímající pod povrchem dlouhá desetiletí se roztočil v plné síle s koly Třicetileté války.

Jan Jiří Krnovský byl jedním z hlavních lídrů slezských protestantů bojujících proti Habsburkům. Utrpěl však zásadní porážku od vojsk Albrechta z Valdštejna a z Krnova byl vyhnán, aby zemřel jako v podstatě bezvýznamný šlechtic v Uhrách roku 1624.

To už Krnovsko připadlo Lichtenštejnům. Po smrti Jana Jiřího Krnovského ho získali jako odumřelé léno. Kdyby se tok dějin ubíral jinudy, bezpochyby by Jan Jiří založil vlastní větev krnovských Hohenzollernů, kteří mohli být příbuznými německých císařů, ale na „kdyby“ se v historii nehraje.