Středa 22. 4. 2026 | Svátek má Evžénie
Dnes, 17:51
První polovinu 20. století doprovázel spor Československa a Polska o území Těšínska. Vyvrcholil podílem Polska na tragédii kolem mnichovské zrady, která je dnes dobře známou předehrou k vraždění během druhé světové války.
Na Těšínsku fungovalo vše v zaběhnutých kolejích, dokud byl region pevnou součástí habsburského soustátí. S trochou nadsázky lze říci, že Těšínsko bylo malou laboratoří celého státu. Ten pod erbem habsburských panovníků sdružoval na evropské poměry neobvyklou a mimořádně pestrou národní směsici.
„Mé národy,“ říkal jim císař František Josef a i na Těšínsku vedle sebe žili Češi, Poláci, Němci, Židé a taky směs všeho uvedeného, označovaná jako „Šlonzáci“. Se vznikem Československa však vypukl spor o to, komu specifické území připadne. Češi argumentovali historickou příslušností území k Českému království, jež tak trochu paradoxně zaniklo právě s Masarykovou republikou, a Poláci proti tomu stavěli národnostní většinu. Ta však byla velmi sporná. Podle posledního sčítání lidu zde sice žilo cca 52 % Poláků, ale mezi nimi byli započítáni i protipolsky orientovaní Šlonzáci.
Vše vyvrcholilo známou sedmidenní válkou, ale poměry se tím zcela neuklidnily. Ačkoliv Československo si polskou část Těšínska nikdy nenárokovalo, i když celé Těšínsko bylo od časů Lucemburků lénem českého krále, v opačném gardu to platilo přesně naopak.
Uvedené naladění obou států nemůžeme hledat jen v ideologicko-morální rovině. Zatímco v polské části Těšínska nebylo příliš co pohledávat, na české straně se nacházely kamenouhelné doly, významná železniční infrastruktura a těžký průmysl v čele s třineckou hutí.
Snaha připojit region s početnou polskou menšinou začala gradovat s nástupem nacismu v Německu.
Agresivně nacionalistická rétorika se v Evropě totiž nepěstovala jen prostřednictvím plamenných projevů Adolfa Hitlera. Po podpisu německo-polské dohody o neútočení z roku 1934 akcelerovaly snahy Polska získat československé území. Symbolizoval je slogan: „Ostravica granica,“ čili utvoření hranice na řece Ostravici, která tuto úlohu skutečně plnila v raném a vrcholném středověku.
Polsko na svém plánu pracovalo podle nacistického vzoru. V roce 1938 začal v regionu operovat Svaz Poláků v Československu, což byla protistátní organizace řízená z Varšavy fungující obdobně jako Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP) a s nacisty rovněž čile spolupracovala.
Význam obsazení československé části Těšínska po v Mnichově vynuceném odstoupení pohraničí dobře dokreslují statistické údaje. Polsko se rozšířilo o 277 399 obyvatel, jen 35 % z nich deklarovalo polskou národnost, k nim však získalo 16 černouhelných dolů, 4 koksovny a kromě nich také již zmíněnou huť v Třinci, která patřila k největším svého druhu. Výroba surového železa v Polsku tím vzrostla o 67 %, oceli o 38 %, koksu o 55 % a těžba uhlí stoupla o 20 %. Uvedená čísla tak celému sporu dávají poměrně hmatatelný rozměr. Z nabytého průmyslového bohatství se však Polsko neradovalo dlouho. Za spolupráci s nacisty a angažmá na mnichovské zradě si pak právě Poláci odpykali ten nejpřísnější trest.
Nacisté a sovětští komunisté vyhladili pětinu polské populace a země získala tragické prvenství v podílu obětí k celkové populaci během krveprolití 2. světové války.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
